OPICE.

Za chvost se drží v klícce své a klímá.

Je k lítosti. Co maskou její říci

Dis mínil nebo Zan? Ji zburcovali

a blyskla zorem. V příklad ubohosti

je visage její, víc než žebrat nezná.

Hrst nastrkuje jako bohém sešlý

a dlaněmi pro pasquil zaprosila

diváků. Vzpomínám, tu zřel jsem líc

kdes v albu kritiků. Ten licous, bradu.

Ti po generósních se naparují

a na ochotu dlaň hned natahují.

Ten boltec fauna jest. Pro lest i zradu,

by chyt’ v ni nášept latrón v galopadu

smyšlének, fint. Sám imituje,

však žďá jen původní a neskonalé,

originality vrch! Dík, svůj vždy jsem!

Kyj k trpasličímu by hodil zde se

herou, v starý atribut, však tříška stačí,

třtina či tyčinka. Jak ta figurka

potrefná, bloud též jest, holeček. Tým

moudrosti, vždy leč něco nechápe,

nestihá, nemůž’ vyrozumět zhola.

Co výklad nemá třebí, v šíři valné

promlouvá o tom, k čemu explicace

je povolána, skrblí v discours tam.

Cos uklouzlo mu v postřeh, oponuje

či v prozíravosti a pikle kuje?

Toť protest nevysloveného, jenž persifluje,

předstírá velikášství vždy svým za kožichem.

A obětí je autor nehonosný.

Mu nástroj sbortí, squalifikuje tón,

bloumá po lichostech, zevniternostech hňup,

opice ve skřipci, nerv, jádro věci,

pól jistě jemu, úhoř, uniká.

Však v mravní podstavec žulový, v skálu

pro sdiferencování bližší chápeš vše,

ó mistře spravedný. Propastí chimery

ti zavrženci, věčně nechápaví

nemají struktury a jsou stejně vilní.

Um nemůž’ nad snažení jít, je dým,

brak, pýr. Zkad jev ten trvající

a věčně živý? Času i dne pierského,

fora i trhu hříčkou překocují

disposici. Vše porušují, kazí

soudci rozmařilí a neúprosní. Výklad ký?

Aesthet nad Phoiba a gramatik

nad gramatiky, jenž by znervósnil

a morósním byl, nemít k pokárání,

vytknutí cos. Zavilý kysele

se tváří, líčí, ježto nezná jinak v výkon,

co intrikánsky, chytře usmívá

se nad svým kavárenským tassé kávy.

Ti pokrytečtí líčitelé vznětu

či odmítání. Cirky oběti

jsou asi jiné. V co líp směnila je?

Jsou spíše opice či vepři krásy

a věcnosti? Opice ke mně vzhlíží

lítostně. Jedno jisto: Pták a pěvec pěje.

Co činí kočkodan? – Vepř věčně leda – chrochtí.