OPILCOVA ŽENA

Ulice. Vítr.

Pláčem ztýraná žena.

Krčma dokořán otevřena,

na stole plechový litr,

u stropu lampa začazená.

Mrzne a sněží.

V temnotě ulice zmírá.

Srdce té ženy se svírá,

krokem dřív šla – teď už běží.

Kamenný břeh

k jejímu tělu jak mrtvý si leh',

v hlínu jsou rty její vryty:

„Zas už je pod obraz zpitý!“

Leží tam, v duši strašný stesk.

Skleněných očí vidí lesk,

do prázdna cize jak civí...

K zemi jak přilnula, modlí se,

zoufalství úžas ve hlase:

„Ať je radš mrtvý než živý!“