Opilec

Kdy pak se ti to stane, dělníku v čepici, bledá tvář, olej, saze a špína?

Tichý, krásný večer na venkově, v zahradě na terase...

Paní, které jsi přivezl vlakem zprávu a která tě hostí,

neřekla slova o radosti,

nemá času, šla pro kozu, která se u lesa pase.

Ráno’s byl docela bez pomoci,

u myčky Heleny žebral jsi o chleba,

a teď tu před tebou stojí sklenice vína

a stojíc, hovoří svůdnicky o tisíc a jedné noci.

V tobě je píseň, malé dítě

v barevné kolébce srdce, která i tebou kolébá

s komory na komoru,

s jedné strany bez a s druhé střemcha, láska na obzoru,

hudou, voní a uspávají tě.

A potom sníš – a všude divy kol.

Pes, který u řeky štěká, má smaragdový hlas,

měsíc v úplňku je stříbrný v g-mol.

Krev, duše, život všech věcí, jeviště vteřin i čas,

o nichž jsi dřív’ ani nesnil pro jejich krásu, horkou a prostou,

rakety barevné k obloze před tebou rostou,

rozkvétají.

odkvétají,

to jsi rád, že máš zrak,

žes’ je lapil aspoň tak

a z očí na dno srdce uložil!

Slunce, dobrodruh lásky, vkradl se do staré zahrady,

kdo by mu odporoval? Vzdáš se? – Ach, klesnu – – –!

Heloïso, viď, přece nebudeš bránit v splnění vzývaných chvil

umělci, který plasticky zhmotní zářivý přelud tvých snů!

Heloïsa však odlétla biplánem A. D. 1144!!

I slunce je pryč! A k postýlce přiklekl večer s laskavou ódou:

Spinkej, hajej, uštvaný človíčku!

Teprve noc tě smíří!

Ráno vstaneš, svěží a silný, srdce ranné,

umyješ se studenou vodou

a vymyslíš si nějakou veselou písničku

do té psí dřiny života, rukávy vykasané....

Teď za šera

na všechno sobectví, bídu a pláč – – zapomeneš,

ležíš pod teplou kopicí večera

a spíš – a spíš a tvá bolest též.....