Opilec.

Opilce jsem ráno viděl...

Šel, však nešel, nesen spíše

tajemnou byl vlnou líhu,

ulicí se motal k předu.

Šlo to z těžka, šlo to přece.

Nejistý cíl v jeho duši

přes tmu plál té opilosti,

a ten vedl jeho kroky.

Tak se motal, piruetty

také tančil, sám že mistr

baletní by lepších než on

nedovedl ukroužiti.

On byl šťasten, on byl šťasten

ve svém kalném opojení,

ve své extasi, jež smysly

zcela jemu otupila.

Jako asketa, jak adept

do jakýchsi sladkých bludů

nořil se a zcela ztápěl

v černých vlnách okamžiku.

Lidé před ním couvli v hnuse,

mládež za ním pobíhala,

všickni se kol jemu smáli –

on šel dále jako mudřec.

Stoicky on opovrhal

úšklebky, a pohrdání

splácel vlastním pohrdáním.

Jenom já se nesmál jemu.

Tys se opil, pravda, brachu,

ale nejsi na tom hůře,

nežli jiný. Každý z nás si

fantom jakýs v žití stíhá...

Jím se zpíjí, ulicemi

života se ztěžka vleče,

motaje se zvolna k hrobu,

do něhož se hřmotně sřítí.

Jeden stále hledá lásku,

opíjí se sladkým vínem,

žíznivé jej srdce bolí,

přesycené ještě více...

Jiný slávy hořkým laurem

zpit se dere na vrch lidstva,

mysle, jeho hrob tam výše

dél že bude v časech pláti.

Onen bohatství a lesku

zlatou číši k ústům tiskne,

do zlaté si lehá rakve

pod náhrobek mramorový.

Já chci píti černý pohár,

černý pohár achátový,

v němž se temní máku šťáva

blaženého zapomnění.

Na dně oné černé číše

krůpěj bílá jasně svítí

nápoje, jejž v Jetsemanu

andělé kdys dali Kristu.

Šťasten já, že porozuměl,

srdcem pochopil ta jeho

slova: „Pijte z něho všickni –

onť jest kalich mojí krve.“

Trpký kalich odříkání,

pohrdy vší slávy, lesku,

bohatství a lepé formy,

jež zastírá žití jádro.

A z těch dob v mé duši není

temna... Kdos tam oheň nítí,

svojí rukou vonnou, bílou

starý popel odhrabává.

Obličej zřím sladký, mužný,

jejžto nelze vysloviti...

Vážná tvář se ke mně sklání

a mně zdlouha v oči hledí.