OPOJENÝ KENTAUR

Na trávník z tyrkysu tvé tělo kladu nahé,

opojen lačností a žhavým údivem:

plá oheň vulkánů, spí květů kouzlo vlahé

a rytmus vesmíru se chvěje v těle tvém.

Tvých ňader rozkvetlých v hod smyslný když sahá

má ruka dychtivá, v liany údů tvých,

jichž tuhost rozkošná mým dotekům se zdráhá:

odvěkou slyším řeč účelů kosmických.

A třeba láskou spit teď nad tebou se skláním,

a třeba opojen, vím přece pevně vždy,

jak hrozně lživá jsou tvá kouzla, jak se zraním

já héros bronzový, jak klesnou v posledy

pod slabou mocí tvou mé bohatýrské svaly,

pro jiná vítězství jichž vždycky chránil jsem,

jak pyšnou sílu mou okamžik zhubí malý,

až tebe sevru jen v objetí vítězném.

A přece rozkoš chci z tvých zrádných píti vděků,

klam žití nesmírný, ač znám jej, maje rád.

Vždyť vůlí bohů již jest usouzeno reku,

by s vrchem vítězství vzal stejnou měrou pád.

Tak zákon hvězdných sil je zákonem mých činů.

Sil věčných příkazu znám poslušen být jen:

jsa vítěz, deptal jsem vždy jiné. Nuž', nechť zhynu

silou, již vzýval jsem, bezcitně rozdrcen.