OPOUŠTĚNÍ.

Šli jsme jako barbaři a sráželi jsme stromům květy,

v utlumeném svědomí jsme neslyšeli prokletí.

Blázni šli jsme s bubínky a trubkami a kastaněty,

do cizích jsme zemí šli, kde neděle se nesvětí.

Ani jsme se neloučili, neplakali s milenkami,

zraky jsme si zastřeli a urychleně prchali –

svědomí proč darmo dráždit, proč je živit vzpomínkami?

Ještě na nás jiné práce, jiné city čekaly.

S Josuem jak starým šli jsme v nové země zaslíbené.

Ohlušit jsme chtěli hlasy, jež nám zněly v hlubinách,

přehlušit je vírem bubnů, řevem trouby rozdivené,

zastřít tváře opuštěných v alkoholu vidinách.

Což je potom, co již bylo, co je potom, čím jsme žili,

čím jsme se dřív konejšili, uspávali mazlivě.

Je to hřích, že milenky jsme z čerstvých loží opustili,

z domovů že uprchli jsme podloudně a bázlivě?

Vazy vše jsme přetrhali, vše, co s dávnem souviselo,

nutili nás žíti v městě, kde jsme vzrostli bez vůle.

A to žití bez volnosti dávno již nás omrzelo,

dávno již nás omrzely kraje věčně ztrnulé.

Dívky, jež nás milovaly, protivně již byly nudné.

Obloha nás lekala svým jednotvárným zbarvením.

A ty cizí kraje byly vábivé tak, vzácné, svůdné –

chodili jsme nemocní a pobledlí již toužením.

Pustili jsme krutost v srdcích, nenávist a zapomnění,

svědomí jsme přehlušili, vzpomínky se nevrátí...

Jdeme jako barbaři do zemí nových proměnění

o své vůli vyrůsti a volnou krví zapláti.