Opovážlivosť.

Lid kvílel: „Dejte práci, páni,

my hynem, pomozte nám hbitě!

prosíme o laskavé smilování –

nám doma zmírá hladem žena, dítě!“

Však vínem panské číše bují,

až lidu nářek přehlušují...

Lid zahřměl: „Dejte práci, páni,

neb zhyneme – však vězte, že ne sami!

A marně žebřeme-li pomoc, smilování,

zeď železná, ni zbraň vás neuchrání

zoufalců před hrozbami!“

Na místo číší panstvo sestrkalo

k poradě tenkrát vlastní svoje hlavy:

„Ta chátra práci chce – to dosti málo!

Ať tedy pracuje, až padne od únavy!“

Lid jásal. Ruka zimničně se chvěla,

pot v krůpějích se valil k tváři s čela,

ba nedbal pracovník, zda prchá zdraví,

zda klesá zmožen trpké od únavy.

A minul čas, leč neminula bída,

jež v lidu řádila jak jícen ostrovida.

Lid práci odkládá a k panstvu opět volá:

„Juž smrti hladem nikdo neodolá,

chcem za pot mzdu, chcem peníze své míti –

nuž, ukončete nekonečnou muku!“

Jizlivý úsměv pánů přelét’ ústa:

„Jen podej čertu prst, on celou chytí ruku!

O práci žebrala ta chátra u nás pustá!

Když našinec ji prací ukojit se snaží – –

tu ještě peníze se žádat opováží!!“