Opovržení.

Z domu šel jsem; ještě na rozcházce

Mluvili jsme vroucně o své lásce.

Růže dchnuly vůkol sladkou mannou;

Slavík mutně tloukl na shledanou.

Ona horké slzy prolévala;

A když svou mi podobiznu dala,

Sladce prála: Touto obětí

Nech se láska naše zasvětí! –“

Na počátku bylo pilné psaní –

Lístky přicházely na potkání;

Však tu plamen její píle chladl,

Ba i květ milosti v psaních vadl.

Mysl mou to počínalo másti

Nevědoucí, zač si to má klásti,

Až mi rčeno, že už děvčeti

Vybaven jsem dávno z paměti.

Domu spěchám, a k ní rovným krokem,

Bych se měřil s mé milosti sokem;

Ach tu zřel jsem čisté lásky věno

Zlata kouzlem mrzce zneuctěno.

Podobiznu – dar dřív drahocenný –

Ku nohoum jsem vrhnul zrádné ženy,

A mých žele vroucích objetí

Zanechal jí kletbu v odjetí. – –

Teď už vím – ach odpusť svatý muži!

S mou-li písní jmeno tvé se druží –

Jakovou ti srdce rváno mukou,

Když jsi pod Sinaiem mocnou rukou

K zemi máchnul pravodatné desky,

Jež co úmluvu psal hrom a blesky,

Vida zlatému se teleti

Vyvolený národ klaněti.