OPOZDĚNÝ PTÁK.

Sněží... Sněžné slzy kanou, kanou

na matičku zemi uplakanou.

Pusto dole, pusto pod oblaky,

všude sněžné mraky, mraky, mraky.

Všude ticho... Občas v pole holá

chladný vítr úpěnlivě volá.

Nikde tvora. V tom jsem spatřil ptáče;

vzduch jím zmítá – namáhá se, pláče.

Marno všecko! Nedaleko lesa

zmořeno jsouc ztuhlé na zem’ klesá.

Chtělo spěti za milými druhy,

peruti mu spoutal vichor tuhý.

K moři chtělo letět, do daleka –

tady ve sněhu ho hrůbek čeká.

Mnohý poslouchal ho v lesním šeru,

když se zpívat jalo v podvečeru,

nyní kolemjdoucí chladně zírá,

jak tu při silnici bídně zmírá...

Zmítá sebou... Zmítej! Marno všecko;

nanejvýš tě zdvihne jdoucí děcko,

na studená prsa tobě dýchne,

pak se zachvěješ a – bolest ztichne!