Opravený konec básně: „Anonym.“

Vzroste-li kdy růže bez ostenů,

bez kritiků báseň možná-li?

Zasaď libých rýmů do prstenu

nejsvětějších citů korály,

ó, pan kritik musí kroutit hlavou,

že to jsou jen sklenné krůpěje;

zasaď do nich slzu vyplakanou,

on se nad slzou tvou zasměje,

postaví si brejle staromódní

levou na vybortěný svůj nos,

pravou péro jme, ó krutý los

rýmem být a nalezat se pod ní!

Básnický on nejdřív setře nádech

s roběte tu tvého rukávem,

pak mu najde zlatým za hávem

rodnou čočku na spanilých zádech.

A tu jásá: „Hle, tu kout je tklivý,

tu je pata mého Achilla –

geniálnost má ji odkryla!“

šeptá si a sám se sobě diví.

A což osedlal-li oř i jinou,

nasákl-li filologií –

pak ať tvé se verše ukryjí,

neb je aspoň napiš glagolštinou.

Však již dosti – mohli byste mníti,

že chci býti opět plastickým,

sarkastickým nebo drastickým –

a já chci jen svatou pravdu díti!

Po mléčné jsem nadarmo se dráze

ku výsosti slávy bráti chtěl,

propadl jsem na kritické váze –

dostaly se mi sic za úděl

tu tam chvály, podzimní jak astry –

ó, však znám ty pérojízdné pány,

hladící a líbající rány,

na zdravé pak vkládající flastry.

Klekám před vámi, vy velikáni,

na prsa se bije zkroušeně,

čtu své „Mene tekel“ na stěně

trouse popel po schýlené skráni.

Buďte příznivi, když ještě jednou

naladím svou lyru neúhlednou.

Tedy po třetích třech hvězdičkách

nechal jsem svou kněžku v zadumání,

ana lilie svých útlých skrání

podpírala v oblých ručičkách.

A již vzešly hvězdy na nebesku

a již k zemi nachýlil se stín,

oko její dumnou posud stezku

na hedbávný putovalo klín.

Vstala konečně a do zahrady

po schodech se schvěla kamenných,

v náruč stínů šedoramenných

opojné své pohrobila vnady.

Ticho kolem, na zlatém se voze

ubírá mír noční po obloze,

jenom v dálce na kostelní báni

zvon doznívá – jako v umírání,

dozněl, umřel – svaté ticho všude.

Ó, to je tvá vyvolená chvíle,

osamělý, opuštěný trude!

Tenkrát bloudíš polem zasmušile,

tenkrát z očí – nikdo nevidí tě –

zadržené slzoproudy lej,

na kolébce stínů kolíbej

tenkrát snů svých uplakané dítě,

a když ve zlaté se vyznáš struně,

pak jí uhejčkej to bledé robě, –

zazpívej svou elegii luně –

neb se ona nevysměje tobě!

Aj, tam přes pole, tam plášť se bílý

vlní ve větru a široké

péro táhle s klobouka se chýlí –

slyšeti též vzdechy hluboké,

často také, jak by mezi zuby

starou píseň pěje chodec ten,

ruka jeho pláště do obruby

skrývá cosi předrahý co plen.

Hoj, tam zídka – přešinul se skokem

a pak z ticha polehounkým krokem

jako dívek lupič k harému

k paláci se kradl starému.

Přikradl se, nyní svrhl s ramen

plášť svůj bílý na schodový kamen.

Vztyčuje se štíhlá podoba,

loutna se jí na loktech tu chvěje,

nad loutnou pak sladkou píseň pěje

rozechvěná touhou útroba.

Oj, tam vzadu na pokrají studně

co se to tam chvěje bílého?

Aj, to kněžka – hledu čilého

do dlaně blesk poukrývá cudně,

ruka její obruby se chytá

studánky a vlasy černé dává

větrům v plen, rty její obehrává

úsměch blahosti, s nímž slza slita.

Bílá nožka na stupni se třese

nejinak než jako bříza v lese.

Skončil jinoch, zraky plamenné

na studánku temnou zaletěly,

utkvěly i na řasnatém běli.

Že to není socha z kamene,

odkrylo mu běloroucha hnutí,

a dvou božských očí zaplanutí

zjevilo vše junu blaženému.

K jejího tu padl roucha lemu,

líbal zlatý kraj a ručku jemnou

vyměnit chtěl směle za něho,

ale tknutí retu horkého

uhnula se na kadeř svou temnou

kněžka ruku vypiavši; a němě

utřela si slzu v očí lemě.

„Ach, ty tedy plebejskému retu

ručku odjímáš? Ach, arci: tato

výběžek je šlechtického květu,

opíná ji drahokam a zlato –

a můj ret je z obyčejné hlíny

a já nemám zlato ni rubíny.“

Vece jun, však ona rozpačitě

hlavinku svou k němu uklání

a dvou oček černých zaplání

podobá se hvězdám na blankytě.

„Co tak pozdě,“ šepotá, „tu chcete?“

„Na písně jsem zádumčivé vlně

uspati tě přišel, něžný květe,

na němžto se vyčerpala plně

příroda, jenž rájskou pokryt rosou

neuvadne nikdy času kosou!“

„A proč o mne právě takou péči

vedete?“ „Aj, že mne láska vede k vám

a že pro vás vroucněj plápolám,

než je možno zobraziti řeči;

byť to zločin byl a byť i pouta

měla býti svatební má routa,

a byť hřích to byl sám hoden pekla,

duše má by se vás neodřekla!“

„Vždyť jsem vás ni jednou neviděla.“

„Já však vás, váb líbezného těla,

vlas, co po skráních se černě vine,

oči, ducha šlechetného sídla,

ňádra, lásky přetajemné zřídla,

– ó jak blažen, komu tok ten plyne –

vše jsem viděl, vše mou duší vssáno

tisíckrát i duší zulíbáno.

Kdyby nad kadeří vaší jemnou

královská i koruna se skvěla,

strhl bych vám korunu tu s čela

políbit těch vlasů vlnu temnou!

Já jsem nešťastný, mně v jarní době

štěstí poupata jsou ztrhána

a má duše světem zklamána

v svatém hněvu přísahala sobě:

Nech je za slávou se marnou honit,

za zlatem a dívčím za úsměvem,

nech je jít – a pozděj slzu ronit –

ty služ světu – od něho nic nevem!

A já světu dával, co mám v hlavě,

co mám v srdci – dušejemný zpěv –

a já vyhýbal se kráse děv,

zlata cinkotu a jasné slávě –

Ba již zdálo se mi, že i zhynou

po tobě ty sladké úchvaty,

pod oltářními že poupaty

vkládala se dlaň tvá v ruku jinou,

železnou však vůli hled tvůj schromil

a i svatou přísahu jsem zlomil.“

Tak on šepce, rek můj, ale neví,

že mu nezlomilo oko děví

slib, ni vrkoč havraní či rusý –

že mu zlomilo jej péro husí!

Ano, dávno mu to vytklo fatum,

na knihy i hřbetě aesthetika

o tom vydala své ultimatum,

ať se jenom poptá u kritika!

Lásku přemoci, můj zlatý reku,

to boj není dosti éclatantní

zvláště ve tvém růžolícím věku –

a pak by to bylo negalantní!

Když tak jinoch sličnou přede kněžnou

duše svojí trhal oponu,

políbit chtěl onu růži sněžnou

na jejího čílka záhonu,

ale ona v sladkém pomatení

vyvila se jeho ramenu

a již vlasů černých rozvlnění

na schodním se kmitlo kamenu.

A on sedl na studánky kraji

a jak anděl po ztraceném ráji

pohlížel tam po té spoustě věží,

ve které as milá dívka leží. –

Lampa dne se na nebeském svahu

rozžala a na paláce prahu

rozlila své světlo veselé –

ze sněhové klouzá postele

sličná dívka – liliovou nožku

na květovou smekla na rohožku,

černý vlas jí ve vlnitých spádech

po šíji, jež svítí v perel řadě,

vine se a po bělostných zádech,

i v před plyne jako temné hádě

osamělý kotouč toho vlasu

přes ňádra až ku zlatému pasu.

V růžovém se leskne pantoflíčku

nožky běl. Jak noci po probdělé

stín jí rozestřen pod oči skvělé,

ukládá se na spanilém líčku.

Aj, tam v koutě obraz zlatolemný

o čaloun se pestrý opírá,

na rtech světospásných úsměv jemný

Marie svou náruč otvírá,

trůn ji jímá – ona Jezulátko.

Před ní klekla dívka na klekátko,

sepiala své dlaně ku obrazu –

zdvihla líc a k okrouhlému vazu

odhodila všechny kadeře;

na ňádrech tu obraz mateře

zableskl se vsazen do topazu.

Jak jí sluší sněhobílé šaty,

jako by tu klečel andělíček,

a jak klečí, od půvabné paty

odpadá jí růžný pantoflíček,

aby pozemské vše odpadalo,

andělskou jen krásu zanechalo.

Vstala. Od ňáder pak zdvihla matku,

pocelovala ji hlavy sklonkem,

otočila se pak na podpatku,

stříbrným i zazvonila zvonkem.

Otvírá tu dvéře štíhlá děva,

z ebenového sem nese dřeva

sametem vnitř vyloženou skřínku:

v této stojí pestře, rozmanitě

– jako různící se kvítí v žitě –

zlaté náušnice u prstýnku,

poupě voskové tam podle stužky,

na závoji nejbělejší špičky

pomáda u vonné u láhvičky –

ty dvě věčně nerozdvojné družky.

Náramky tu jsou a braceletty –

však zná dívčí plémě také trety.

A tu skříni dívka vyčerpala,

aby sličnost mladistvé své paní

ustrojenou krásou dokonala. –

Ku bílé kdy se jí právě dlani

krůpěj vonné tekutiny drala,

pojednou se vládkyně jí táže:

„Liduško, rci, jaké kouzlo váže

pojednou tvé rety v úzkém spolku,

které jindy od sebe vždy stojí

nepřátelsky a jež věčně dvojí

vtipy nenucené, bez okolků?

Ó, což zpěvů jsi se odučila?

Zapěj mi, tvá paní tebe prosí,

zapěj mi tu píseň dívky s kmetem!“

Aj, tu dívka růžným mokem rosí

bílou dlaň, jí jako holoubětem

letí po vlasech své paní milé

ambrovou je napájejíc vůní

a v to mísí zvuky roztomilé.

Půvabná pak paní sedí u ní

na pohovce atlasové, bílé –

nadšení a úchvat v každé žíle.

Ustrojena jestiť v sněhu padlém

a již otáčí se před zrcadlem.

Aj, tu tleskot ozývá se za ní –

obrací se a již padá kmetu

k usmívajícímu tam se retu,

jenž ji laská sněhobílou dlaní. –

Osoba tu vzdaluje se třetí.

A on dlouho dceru u objetí

na růžová ústa líbal, vesel,

až pak do měkkých si sedli křesel.

A on půl k ní, půl hovoří k sobě:

„Ó, tys kvítek, zlaťoučké mé robě,

jediný mi zbylý na pni stáří.

Jsou to časy slzí poctivého,

kdy svět vyzouvá se řádu svého

a vše v něm se neútěšně tváří,

mínění kde veřejného ruka

otevírá všemu zlému vrata

a i zdoba posvěcená, zlatá

na pomazaném kdy čele puká. –

Již již krvavý duch revoluce

žezlo zlaté houpá ve své ruce,

pečeť utrhuje s práva blány,

do vyhnanství štve anděla víry

a již atheismus číročirý

v svět se pouští skrze květobrány.

Více platí nad krčmami věchty

nežli erby staroslavné šlechty.

Slzavá mi z očí kape rosa,

vidím-li, jak ona chátra bosá,

ona luza bohaprázdná, líná

vladařským svou hlavu kruhem spíná.

Z panských dvorů nakradou si slepic,

z biskupských i k tomu budou čepic

ušlechtilá v hrdlo líti vína,

až se svalí vedle sebe k zemi.

To budou té luzoviny sněmy!

Děti s mlékem mateřským to pijou,

žák se tomu učí v slabikáři,

do světa to troubí novináři,

umělci to do ocele ryjou!“

„Otče, půjdeme dnes do divadla?‘‘

do řeči mu dcera náhle vpadla

a on v toku rozlícené řeči

bělavou jí na to hlavou svědčí.

A pak na lůno své zlato béře,

vlas mu rovná na temeni hustý,

se svými ret její snoubí ústy –

k odchodu pak otevírá dvéře. – –

Jako přepestré se moře vlní

na sedadlech to i galerii

a lamp tisíce tvé oči slní –

ale slavně si tu ruce myji,

že bych líčil naše divadlo –

jablko by sotva propadlo,

a byť říšské jablko to bylo,

jež se přece leckde protlačilo.

Aj, vše tichne – v jedné lóži jeví

postava se leporostlé děvy.

Obrací se na levo i v pravo

vyhrnujíc bílé svoje šaty –

jsou-tě zlatým pasem obepiaty –

a pak sobě sedá usměvavo.

Za ní starec velebný se béře,

kníže si to sedá ku své dceře.

Odzvoněno. Opona se tratí

ve výši až na nachovou řasu.

Pochmurné tu postavy – jim v pasu

nožů lesk, a rudé čapky šatí

temena jich černokadeřavá –

jeví se. A jeden kráčí v před

s okem divokým a v líci bled,

do výše ční jeho ruka pravá:

„Slyšte mne, ó bratři téhož kmene!

Odpadniž ta ruka od ramene,

která nepomstěnu nechá hanu

vlasti své a svého národa –

Měl jsem sestru, nejcudnější pannu,

– obdala ji krásou příroda

utěšenou od hlavy až k patě,

kadeře jí vinuly se zlatě.

okolo dvou lící liliových –

skončilatě počestné své chvíle

na náměstí, o poledne bílé

ve proklatých rukou cizincových,

Ó, jen krev, jen krev ji smýti může

poskvrnu té sněhobílé růže.

Krvavé ať zařinčejí nože

nad hanobou nevinného lože!“

A tu strašlivě, až stydne krev,

od úst k ústům rozléhá se zpěv:

„Hoj vzhůru, bratři, do divé seče,

ať řinčí nože, ať chřestí meče,

ať vadne zelená pod nohou tráva

hoj, pošlapána jsou naše práva!

Dokud tu jediné cizinské duše,

dokud tu cízí kůň jediný kluše,

dokud tu ozvěna cizinské vřavy

dotud ať proklaty jsou naše hlavy!

Dlouho nás vraždili vlastními noži,

dívky nám prznili na cudném loži,

dlouho nám pálili nad hlavou domy –

pomsty nechť naší je zachvátí hromy!

Hoj vzhůru, bratří, do divé seče,

nože ať řinčí, ať chřestí meče,

zelená ať vadne pod nohou tráva,

an pošlapána jsou naše práva!“

V nachové tu lóži svojí dceře

starý kníže nad ucho se kloní:

„Slyšíš-li, jak děsně nože zvoní

a jak hrozně zpěv se ze rtů deře

oné luze v jejím rozjitření –

horšího snad hlasu v světě není.

Uvolněte jenom lidu hlas,

takto bude znít, to jeho nota!

Siciliánských to nešpor rota –

Avšak ona z hrobů vstane zas,

a kdy taký zpěv se ujme v masse,

pukne zlato na posvátném vlase.

Hleď, jak se tam líce diváků

zžíhají co květy na máku,

jak ta píseň jiskry v oči seje, –

ó, na těch si ďábel ruce hřeje.

A hle, ono mládě, pěstě spíná

a rty horké do krve si kouše, –

není-li to chátra v pravém rouše?“

Kněžka mlčí, – do bílého klína

ale spouští hledy havraní,

rozpačitě jímá do dlaní

rameny svých rozčeřených vlasů,

aneb na zlatém si hraje pasu,

any rty se vlnivě jí chvějí –

onen jun je tajný ctitel její.

Zatím umlkla ta píseň děsná

a jen v dáli při řinkotu meče

slyšeti ji jenom jako ze sna.

Aj, tu sem se bledá dívka vleče.

Spanilá je od hlavy až k patě,

kadeře jí povijí se zlatě

okolo dvou lící liliových.

Touhou charpové jí oči nyjí

a jen vzdechy hluboké se vijí

z vlnících jí ňáder labuťových.

Poklekuje, ruce spíná prudce –

miluje-tě ona svého svůdce!

Pěje žalostně, ó, kdo ty zvuky

uslyšel kdy ze smrtelné hrudi?

Slavíků to kouzelné jsou tluky,

které stesk i rozkoš v srdci budí.

Ó ne, tak zní hvězdy v nebes lůně,

na Davidovu tak harfa trůně,

zpěv ten andělská jak peruť šumí,

nižádný mu člověk nerozumí.

Dokud zpěvná ústa mezi lidmi pěla,

krásnější se píseň z nich nevypryštěla.

Poslouchá vše, nikde ani ruchu,

nikdo nedýše a mnohá čílka

kloní se co nezabudky v suchu –

ó, to němé blaženosti chvilka!

A když končí zpěvkyně ta hezká,

scuchanou si kadeř rovná v čele,

po celé tu budově se tleská

a vše volá písně skladatele.

Aj, tu vystupuje do popředí

hlásatel a rukou tiší hluky.

A jak upiatě naň všechno hledí,

„Neznámý“ – on dí – Tu z malé ruky

od čalounů nachových se kmitá

kytka z pivoněk i aster svitá

u červenomodrém oblouku

a již leží u bílého peří

na bledého juna klobouku.

A ten okem po dárkyni měří

a pak náhle v mocném rozčilení

milostné to kvítí v ruku jímá

a v ně tiskne vroucí políbení.

Ale již vstříc pochvala mu hřímá

a sto ruk se u povětří bělí

a sto kytek po jinochu měří

tak, že kvítím osypaný celý

sotva došel divadelních dveří.

Čirá tma ho venku obklíčila,

noční chlad mu lehl na líce,

však on blažen na kvítečka milá

políbení tiskne tisíce.

Víte, bratří, co jsou mecenáti?

Jsou to lidé zvláštních privilejí

zadarmo se proslulými státi.

Jsou to lidé, které ovíjejí

básníkové barvitými vínky

na druhé svých lamentací stránce

s vykřiknutí třemi se znamínky.

Jsou to lidé, které na ochránce

věd a uměn pasovaly

almanachy všeho formátu.

Zavázáni v zlatém brokátu

potomstva se v albech dochovali.

A jak chrání umění a vědy?

Zovou literáty na obědy,

kde se jí a pije ve trochejích,

dramatikové kde provozují

tragedii ve dvanácti dějích –

a ty hody maecenátské slují.

Umění tu při lokajském stolku

na pečeném vyvíjí se ptáku,

a když v rozmaru pán, bez okolku

podílí své hosty po šestáku.

Jsou i tací – nechci nikam mířit –

co jim lijou víno do náprstku

a jim hracích známek sypou hrstku –

o těchto však nechci slova šířit.

Maecenátem byl náš starý kníže;

ne však sprostým: nezval oslavence

na modráky – ale na lanýže,

nůž jim dával o stříbrné střence.

O jeden on mínil obohatit

tabuli svou poeticky skvost,

ba, co nejpřednější jeho host

měl náš rek, náš milující, platit. –

Aj, dnes podivně se kněžka šatí:

od šíje až po samotnou patu

oděna je v liliovém šatu,

sandály jí bílou nohu zlatí,

žádná sponka, stužka nevíže jí

rozpuštěné, rozvlněné vlasy

a skrz roucha vlajícího řasy

protýká se nahé rámě její.

Na čele tu není diademu,

umístěno tam jen polní kvítí,

na rouchu tu není zlata lemu,

hvězdky kmit sem tam se po něm třpytí.

Odňata jí jiná zdoba všecka –

sedí tu co Muza starořecká.

Sedí na lenošce staromódní,

pestrý koberec se vlní pod ní;

vedle ní na ebenovém stole

zlatostrunná bleskotá se lyra,

vavřínový list ji obestírá –

ó, dnes podivná je její role:

na témě má svého vyvolence

sklonit čest olympického věnce.

Jídelna je zatím jako nebe.

Éterský sic nenalévá med

do pohárů tady Ganymed,

aniž kolem roznáší je Hebe;

Madejra tu spatřuješ se pěnit –

a tím na nektar bych nechtěl měnit.

A ti sluzi, do tří čtvrtí zlatí,

obsluhující i stůl i sebe,

umí lépe šaty polévati

než pan Ganyméd a slečna Hebe.

Ale hostiteli ctnému žene

hněvu stín se po vysokém čele.

I lpí jeho oko zamračené

neodvratně na talíře běle.

Ba, ni ze zlaté si tabatěrky, –

na níž Homér vyryt v opálu,

okolo pak řada korálů

vine se a jiné drahé šperky –

ani z té si nečerpá ni jednu

ze svých oblíbených průpovědí,

ani rtové jeho třasní, bledí

nemohou se číši dostat ke dnu.

A kdy pohlíží jen malou chvíli

na damašek vedle sebe prázdný,

na čele mu nabíhají žíly

a ret pouští význam nehorázný.

A i páni hosté z povinnosti

jsou dnes do plačtiva naladění.

Básníci tu rýmovati lení

na „planosti“ „milé bezcennosti“,

filolog i při mluvnické chybě

na modré si pochutnává rybě,

malíř, jak by neměl krásna kníru,

do švýckého potápí se sýru,

a pan filosof dí: „Mne to pudí

mluvit, ale – “ a zas dál se nudí.

A jak povinnost je k tomu žene,

hostitele nápodobí cele,

i lpí jejich oči zamračené

neodvratně na talíře běle.

A kdy pohlíží jen malou chvíli

na damašek vedle něho prázdný,

na čelech jim nabíhají žíly

a rty pouští význam nehorázný.

Jen že se ti rtové jejich bledí

zhusta číši dostávají ke dnu,

ač z nich nečerpají ani jednu

z podivuhodných svých průpovědí.

Nyní kníže ke stolu se sklonil –

a vše přítomné se kloní za ním,

z očí teď, dvě slzy pouronil –

po dvou slzách padá ke všem dlaním –

A v to kýchl, že se všichni lekli,

a ni: Ku zdraví buď! nedořekli.

V tom to náhlý deux ex machina

vyskytl se sluha premovaný,

který damašek ten jmenovaný

odstavil a pánu nalil vína.

A ten zimničně se číše chopil,

na dno až mok její zlatý dopil

a tím jeho tvář se stínů prostí

a s ní i tvář rozehřátých hostí.

Kníže rce však polo mrzut přece:

„Aj, kam Pegasy jste daly svoje?“

Vtipný na to básník jeden vece:

„Kde pak bychom koňmo do pokoje – “

Však již vstává vážně, zamyšleně

soused jeho, přejíždí tvář dlaní

a pak před se dívaje se skleně

počíná po krátkém odkašlání:

Topol, topol na širokém poli –

ach, kam je mi jíti?

Topol, topol na širokém poli –

zvadlo mi vše kvítí.

Topol, topol na širokém poli –

v zahrádce mi zbyly,

topol, topol na širokém poli –

lebeda i býlí.

Topol, topol na širokém poli –

ku topoli půjdu,

topol, topol na širokém poli –

a tam pro ostudu,

topol, topol na širokém poli –

necitným těm pláněm,

topol, topol na širokém poli –

oběsím se na něm!

Básník dokončil a zamyšleně,

vážně přejíždí si líce dlaní

a pak před se dívaje se skleně

sedá si po krátkém odkašlání.

Každý hled tu na knížeti lpí,

a když ten se pouští do tleskotu,

za ním vše až do krůpějí potu

tleská rukama a jeden dí:

„Čarokrásné, to se říci muší!“

(Filolog cpe oběma si uši.)

Malíř s havraním si hraje knírem,

nad švýcarským skláněje se sýrem,

a pan filosof chce něco říci –

má však právě mezi rtoma lžíci.

Kněžčino v tom oko neodvratně

na vysokých dveřích spočívá –

temný krok tu zdálí zaznívá,

po lyře již dívka sahá matně,

a když otec dvéře otevřel,

ze sedadla pozdvihla se maní

a jak červánek nad sněhem raní

uhostil se nach jí v líci běl.

Otec ale lyru z ruk jí vyvil

a tou mrštil hněvně o podlahu,

ústa na to k posupnému tahu

posměšnému, hněvivému zkřivil

a tak zuřil: „Ó tou rukou sněžnou

bídníka se’s chtěla doteknouti?

Toť by bylo jako provleknouti

nejbělejší perlu nití režnou!

Ó já bláhovec, že lilji tuto

chtěl jsem hodit na nekalé skráně!

Ó mnou tímto ku vlastní mé ráně

železo jest nepříteli skuto.

Já víc na píseň než na rty hledě,

tvýma dlaněma mu vavřín vázal –

víš, co mi ten blatošlapec vzkázal?

Že je právě nyní po obědě!

Ať můj duch sen věkověčný usne,

zapomene-li té hany hnusné!

Nešťastná ty dívko! Tvoji snové

do bezedné hlubiny se řítí

a tvé lásky poukvetlé kvítí

opadává v zimě prosincové.“

List po listu zimničně se chvěje,

z věnce škubá liliový prst,

až pak slza v listí toho hrst

od bledého padá obličeje.

Ňádra milostná se vlní prudce,

vzdechy burácí v nich mocí velkou,

až to sličné tělo celou délkou

padá na zem, rovno nezabudce,

když se ke krutému sklání srpu.

Prudký pád od havraního vlasu

hvězdovatou oderval jí chrpu,

nahé rámě ku zlatému pasu

padá bez vlády; a kotouč vlasu

ustýlá jí po zemi se plaze

a skrz bílou náprsníčku řasu

obraz matky vidět na topaze.

Polekán tu kníže na lid zvoní –

brzy lékař nad chorou se kloní.

Položili jsou ji na postýlku

pod baldachýn bílý, zlatolemný,

nach tu pokrývky se vlní temný

po krásném tom liliovém tílku.

A jak posmekla se košilka

v pěkných vlnkách kolem šíje spiatá,

na raménka vidět na kulatá

bělejší než peruť andílka.

V hubinku jí krůpěj sílící

nevidnou až na růžovou čárku

vpravena, – tu z půvabného párku

rtů se vyvil povzdech kvílící;

otevřely se i brvy bílé

roztomilá očka stínící,

však ty hledy divé, beze cíle

o záhubné věští zimnici.

Ležela tak mnoho, mnoho neděl.

U lože pak starý kníže seděl,

stíraje jí s čela perle potu,

sháněje jí mušky ode rtíků,

do úst vlévaje jí různých líků –

Nedbalť on na vlastní na slabotu,

a kdy někdy ze snivého míru

zimniční ji burcovali snové

a se chvělo tělo liliové

jako list na pěnícím se víru,

ona od podušky běloskvoucí

týčila svou rozpálenou hlavu

a to její oko černé, žhoucí

upialo se temnou na dálavu,

ba, kdy sličnou náruč otvírala

a pak noční stíny objímala,

ana slova tesklivá jí temně

mřela na rtů malinovém lemě:

ó tu on se zpolehounka krade

tam, kde ve zlatém si rámě panna,

na níž neulpěla posud hana,

v svatou náruč boží děcko klade,

klekátko tam slzou hoře rosí,

u nevinné za nevinnou prosí.

Ó již sem tam čírotmavou nocí

sněhu bílé hvězdy poletují,

jiskry hrajou po zaváté sluji –

u dívky však není po nemoci,

až kdy všechno utuhlo již v zimě,

slaba, bleda vztýčila své týmě. –

Jinak zatím rek náš časy tráví.

Věren bývalým svým zásadám,

pohrdnul on vzešlou hvězdou slávy

a v své chýžce blouzní sám a sám.

Myslíť on, že kněžka opomítá

jím co sprostým, chudým jinochem,

neb se více v okně nevyskýtá,

ni v sad plouží roucha zlatý lem.

Ó, bysi ji viděl, milý reku,

do bílého lůžka vbořenou,

hubinku pro úsměch stvořenou

u divém se zvlňující jeku,

ó bys viděl ony bílé ruce

nad pokrývku purpurovou čnící

a ty oči mdle se blýskající,

potrhané ve zimničné muce.

Jak bys bolestí tu krutou změkl

a u lůžka nevinného klekl!

Ale on, když nadarmo se snažil

spatřiti líc tajné milenky,

úsměv ten, jenž jedině ho blažil,

ve chmurné se ztopil myšlenky,

bloudíval on po dalekém poli,

o samotě sedal pod topoli

naslýchaje jejich listí šumu,

budící mu v hlavě tesknou dumu.

Již mu pod nohama listí žluté

vichrem skotoučené chřestilo,

málokteré kvítko pěstilo

údolíčko ze zeleně zuté!

Již jen vrány nosily své kvaky

hájem šatícím se rozmanitě,

kvílící pak větry po blankytě

poháněly šeřící se mraky.

Ba, již po vší jara po památce

sníh se sype jako bílá pírka

a tři králové již ve pozlátce

malují svá jména nade dvírka

a teď slyší dívčích šatů šust –

na saních přijíždí masopust!

Ó, ty hladký lede, zimy luhu,

ty nám vracíš jara květoduhu!

Kolkolem již po láně i lese

sklonila se kvítka v bílé lůže,

nad tebou však nové kvítí pne se:

v lících dívčích dvě rozvité růže!

Ó jak na ledě to skví se pestře –

tak ni jara koberec se nestře;

tady dívce růžového květu

podobenství na lících se zžíhá

a dvou nožek běl se pod ní míhá

jako párek holubicí v letu –

za ní vrkoč poletuje rusý –

tu i chladný led se rozhřát musí.

Jinde pán se kmitá na železe,

přes vytknuté prohání se meze

podledního přeslýchaje třesku

zavátou si plochou hledá stezku.

A jak rozmanité tady kroje:

Ruska, zrozená snad někde v Nuslích,

vzadu obdivovatelů roje

zanechává na lesklých svých bruslích;

onde Polka za konfederatku

nachovou dvé pírek majíc vpiato

otáčí se lehce na opatku –

diváků i tleskot slyší za to.

I rek náš se v jisker rozesetí

pouští na led mezi dívenky,

však on kolem dále, dále letí –

letem divoké své myšlenky.

Pojednou se staví – Před ním přímě

zdvíhá dívka zlaté lemy šatu,

ana hrubá ruka lesklé břímě

připíná jí na bělavou patu.

Ó té paty! nade sněhem novým

nezanechala by mala sledu,

ač se pravá krása tvému hledu

za střevíčkem ztrácí sametovým.

Ó, bych tomu liljovému květu

sám směl vykonat tu milou službu,

ač by těžko bylo mému retu

nevyzradit jí mou vilnou tužbu.

Teď se týčí. Na černém jí vlase

huňatá se bělá sobolina,

tílko se co nejpružnější třtina

ve zlatém jí pozachvívá pase.

On ji poznal – dívenka pak jeho.

Nach to věští líčka půvabného.

Oči jejich mluví k sobě cosi:

jí se v srdce rájské řinou rosy,

On pak vidí květnou blaha stezku.

Minula ho zakmitnutím blesku.

On tu vidí bílou na punčošku,

růžný podvazek, ba dále trošku.

Nemyslete však, že se v něm nítí

nějaká jen trochu vilná touha.

Srdce milenců je nebe prouha,

na nížto jen rajské pučí kvítí.

Zatracujte ji, tu lásku svatou,

voďte vy nás do věčného máje,

chladní kněží, zkrvavělou patou –

vy jste sami vyhnali se z ráje!

Ale jak se po hladině řítí,

vysmekla se brusle naší slečně,

ó, ta bezcitná! já tamo lpíti,

neopustil bych ji věkověčně!

Rozhlíží se kněžka hladkou plání –

však již jonák švarný před ní kleká

a již nožka nejštíhlejší, měkká

na šťastné mu spočinula dlani.

A náš rek, náš rek to musí zříti,

kterak na skloněném jeho týle –

důvěrně se chvějí ruce bílé,

jak mu dává malou nožku vzíti

ruměníc se v obličeji cudně

a jak oči, milosti ty studně,

díkuplně sklánějí se k němu,

jenž svou ruku ze zlatého lemu

bílého ji roucha vyvíjí.

A již opět to dvé lilijí

nad krystalným zamíhá se ledem

sledováno všechněch mužů hledem.

Pojednou však u divokém třesku

led se boří sličnou pode kněžnou,

ona v hloub se smeká nohou něžnou

a lid marně k ní si hledá stezku,

neb se led jim řítí pod kročeji.

Veta již po růžném obličeji,

nad nímž voda jícen uzavřela,

a jen rámě nad tůní se bělá.

Aj, tu jinoch odvážným se skokem

pro perlu tu vrhá do propasti

a již ve sladké se topě slasti

drahou kořist podepírá bokem.

Omdlelé mu dívky hlava leží

v liliové kráse na rameni,

dolů odtamtud, kde skráň se sněží,

vlas jí padá černém u prameni.

Již své břímě skládá před knížetem,

ten se sklání milým nad poupětem,

z očí se mu slza slasti řítí

a ret slabě jeví to, co cítí.

„Ó, jak, šlechetný můj june, tobě

zaplatiti mám to zlaté robě?

Ó, buď vladař jmění mého třetí,

že’s mne uchoval té smrtné rány! – “

„Ó, já nerad třešně jídám s pány!“

vece jun a dále plochou letí.

Starý kníže za mizícím rekem

hledí s obdivem a kypným vztekem. –

Večer tichý. Lampa po pokoji

reka našeho mdlé světlo hází.

Na dvéře tu na ťuknutí trojí

lehce, lehce svěží dívka vchází.

Usmívavě podává mu psaní –

knížecí lpí pečeť na obálce –

a pak stojíc v odměřené dálce

čtveračivě oči kryje dlaní.

On je lásky chvatem otevírá

a čte pohnutě: Ach, nezazli mi,

neb mne trapná nejistota svírá

lásky výsluní či záště zimy.

Rci, proč vrháš v duši otce mého

sémě hněvu nesmířitelného?

On ti otevíral svoje dvéře,

chtěl tě přijmout ve svém lásky stanu –

a ty pro něho máš jenom hanu

nevděčnou mu věru mírou měře:

Čili nechceš přebývati se mnou,

nenávistí ke mně pojat temnou?

Již chci vyznat, co mé srdce tíží.

Ach, já toužím po sladké tvé tváři,

jako po nebeské vzdychá záři

bledý kvítek za žalářní mříží.

Láska tvá je oka mého slunce,

je mé veslo na života člunce.

Ó mně srdce vadne, hoří hlava!

Odpověď vlož do věrné té ruky,

jí jsem řekla tajemství své muky

a víc nikomu. Tvá Bohuslava.

On jí odpověděl: Dívko moje!

Nade mnou se jasní. Tvoje psaní

osvěžilo mne co rosa ranní,

vyloudilo nových slastí zdroje

ze života mého pustiny.

Miluju tě, – láskou odsouzence

na dnu temnotemné hlubiny

ku žalářní smutné ku pomněnce,

která v okénka se lemu chvěje,

slunce paprsek jí zlatí kraj,

rosa nebes kane z obličeje,

vězně ztracený v ní skví se ráj!

Díš, že’s kvítek za žalářní mříží,

který k zlatému se světlu plíží,

však, až opustíš tu temnou sluj,

zlaté světlo spálí život tvůj!

Ó, žel! láska má ti bude jedem,

s krvavým ti v srdci zhyne sledem.

Doufáš-li, že otec urozený

vysloví kdy hrdopyšným rtem,

mně že patří květ ten drahocenný:

vytrhni tu náděj’ s kořenem.

Ó já nenávidím tvého otce –

on chce, aby volných mužů šíje

před panstvem se ukláněly krotce –

To ať z potu, mozolů jich tyje,

cinkot okovů mu hudba nebe,

jen kdy pánové si v teple hoví,

nevolníky jich ať třeba zebe!

Však ty, kvítku čistý, liliový,

co ty můžeš za otcovu vinu!

Věz, já touhou po tobě tu hynu.

Zdráva buď! Tvůj Václav. Tuto

odpověď on poslal čekající.

A kdy den zas poukryl svých lící

druhé psaní, jiné ještě odemknuto.

Tuto z něho: Líp, ať kvítek svadne,

než ať věčně u chorobě chřadne!

Nechať svírají nás lítým kruhem,

jednou duch náš z okovů těch vzletí

a tam, tamo nad blankytným pruhem

klesneme si věčné u objetí, –

Svláčí hory roucho liliové,

obláčí se v roucho fialové,

taje sníh a led se praskem řítí,

za rubáš zem vyměňuje kvítí,

na zeleném usmívá se trůně

liliovou berlu v ruce máj,

lán mu perly podává a háj

fialy a mechu libé vůně.

Nebes oblouk blankytný je cele,

u večer jej vroubí červánkové

a hvězd koruna se skví mu v čele,

z jetelišť se nosí skřivánkové

a vše plno zpěvu, kvítí, rosy!

Dívky ke studni se berou bosy

se hlíněným na hlavince žbánkem,

šat se řasnatí jim větru vánkem. –

Aj, tam nad zelenou nad doubravou

na temenu skály květořásem,

jezero již vroubí modrým pásem,

objímá se Václav s Bohuslavou.

Bělostné se k sobě chýlí skráně,

u paty jim na omšené skalce

fialka jak padá ku fialce.

Jak tam dole u jezerní pláně

lilie se po lilii plíží

a tam dál se bříza k bříze níží,

na obzoru vrch se k vrchu sklání.

Tuť on z vášnivého objímání

vytrhl se, nad milenkou stanul

a lesk bolesti mu z očí kanul.

Vece: „Hle, jak na omšené skalce

fialku máj kloní ku fialce,

jak tam dole nad jezerní plání

lilii on ku lilii sklání,

peň tam ke pni jeho ruce níží,

na obzoru červánky dva víží:

nás jen loučí květná ruka máje

a mne ze zlatého pudí ráje.

Hleď, já půjdu. Již nebudu více

na ústa tě líbat nachová,

ani krásné hladiti ti líce,

nešťastná milenko chudcova!

Ve hlubinách skví se nemožnosti

koruna, ach, vroucích našich snah –

ty bys klesla v marné toužebnosti

a já bych byl štěstí tvého vrah!

Ach, tam k severu, kde slunce padá

do třpytícího se sněhů moře,

tamo zajedu, kde slzou hoře

svoboda své hroby kropí mladá.

Tam, kde bílý orel v krve toku

lítému se ubraňuje soku,

tam, kde Kośčiuško pro vlast zňatý,

tasí na tyrany meč svůj svatý!

Tamo zajdu, tam snad najdu míru

u divoké bitvy šumném víru.

A snad někdy půlnoční ti vánek

pozdravení moje přinese

a sen lásky naší mihne se

ve sladký ti, tichotichý spánek.

Nuže s bohem! Neplač, oko drahé,

zapomeneš – vzejdou časy blahé!“

„Nikdy, nikdy! Půjdu s tebou v dálky

jako prach tvé brůny za kopytem.

Pochodeň i rozdunění války

ozáří nás spolu v boji lítém!

Od tebe ni na píď neustoupím,

a když nutno, krví si tě koupím!“

„Ó, má kněžko, útlá tvoje pata

nezná, co je trnina a skalí,

– posud ji jen objímala vata –

krev by zanechal tvůj kročej malý – “

„Tedy jdi!“ tu ona rukou kyne

a on naposled ji v náruč vine.

A jde – Ona na šedivém sráze

v zoufalém se chvěje záměře,

po vlnivé jarní větřík dráze

rozpoutané líbá kadeře.

Uklání se, od ňáder jí žírných

visí topas s podobiznou matky,

šílené hled temný jeví zmatky,

utkvívaje na hlubinách vírných.

Růžných retů ještě dotýká se

ruky běl a po milánu pne se –

ale skok a sličný jinoch nese

přepůvabnou milenku svou v pase.

V zimničném ji líbá zanícení

na nachovou hubinku a vedle,

ona podává se v uzardění

a již těsnají se v úzkém sedle

jako holubi dva na bidélce,

jako bratřící dva na postélce.

Jednou rukou chopila se hřívy,

druhou o miláčka ovijí,

divokým již letem pomijí

sosen houšť a osamělé jívy.

S obou stran je obíhají chlumy

pochmurné co tesklivé dvě dumy.

Ó, jak taková mne jízda těší

pustým lesem podvečerní chvílí!

Poslouchám, co černé sosny kvílí,

dívám se, jak smutně větve věší,

a což kdyby vedle na koníku

zlaté snů mých dítě sedělo

a mne líbalo dvé kyprých rtíků,

očko třpytné vstříc mi hledělo!

Ó, což bych se blažeností chvěl

a jak rek můj do krajin pěl:

Můj koníku,

můj vraníku,

hop jen dále, hop!

Má milenko,

má dívenko,

za ruku mne chop!

Jeli tobě chladno,

ve plášť můj se skryj,

jeli tobě padno,

obejmi mou šíj’!

Má milenko,

má dívenko,

schyl se ke mně, schyl!

Můj koníku,

můj vraníku,

pil jen dále, pil!

Poneseš-li jemně

sladkou děvici,

okrášlím ti témě

pestrou kyticí!

Ó mí drazí, nedojdete cíle!

Aesthetika ve velikém chvatu

za vámi štve čtyry posly bílé,

hlavu v čáce, s ostruhami patu.

Ó již nechte ve hrudi své zvadnout

naděje té růžovaté zkvit –

nevíte-li, rek že musí padnout,

mravně jenom že smí zvítězit?

Čiré temno – smutné mlčení –

objímá se na dně vězení.

U vlhké tu stěny na kameně

přikován je vězeň mladistvý,

líc on kloní ku šedivé stěně,

na tlící se slámě noha chví.

Oko jeho upíná se vezdy

na okénko zamřížené, malé,

za nímžto se padající hvězdy

ztrácejí co oči rozespalé

za brvou; kdy jedna pomíjí,

pomýšlí on na mladé své dni,

ode zdi se líc tu odvíjí,

okovy tu na rukou mu zní.

Okovů těch řinkot pádný, děsný

zní mu jako hrana žití vesny.

Ó, tu z očí na řinčící kovy

stékají mu kormutlivé moky

a zas ticho jako mezi rovy –

Stráž je ruší temnými jen kroky.

„Ó má mladosti! Tu tedy hníti,

tu máš složiti svůj pestrý květ,

ovoce tu ve květě má tlíti –

o snahách mých nedozví se svět!

Než kde změna jaká? Vždyť mi scházel

pro konání světa zrak i sluch.

Onen svět, co vždy mne doprovázel,

sídlil ve mně – blouznící můj duch.

Jiní byli šťastni v skutečnosti

a své touhy kojívali vně –

já však hledal perly blaženosti

na hlubokém duše svojí dně.

Přátelé ni dívky květolící

neokřídlili mi hodiny,

rozechvívalyť mou duši snící

obehvězděné jen vidiny.

Toť můj los byl – poustevníkem pouze

mezi lidmi být, sám sobě vším,

ku žíznivé po blahosti touze

věkověčně hledati jen rým.

A kdy vtělilo se moje snění

ve dvou božských líček objevení,

krutý osud uvrhl mne zpět

ve vzduchových snů a vidin svět. –

Však co po mně? V nesmířlivé zlobě

mrzký los že na mne zanevřel,

ach, on uchvátil i milé robě,

věčnou slzu dal mu za úděl.

Přesmutné je žití její příští:

na líčkách jí slza nezhyne,

dokud smrti rámě neroztříští

něžné její tílko, nevinné!

Ó, ty otče krkavčí, kdo jemně

osladí ti hrobu blízký věk,

žes dal za oběť své sličné plémě

pro ničemný, bídný předsudek? –

Ó vy předsudky, vy jiskry pekla,

ve hlavách kdy uhasnete již?

Nadarmo-li na Golgatu vlekla

pro vás láska člověčenstva kříž?

Vy jste nelítostně spustošily

tuto boží čarokrásnou zem,

pestrolesklá kvítka pokropily

nevinné jste krve pramenem.

Ba i nyní, milostná kde záře

osvěty se třpytí na světě,

vše jí oběť klade na oltáře –

stojíte vy dosud ve květě!

Vzdělanci vám učenosti zbraní

uvadlé rvou věnce ode skrání,

ba i sprostý ret vás kárá, haní –

Jedna zbraň jen schází – odhodlání.

Odhodlání – ono chladnokrevné,

jemuž od úst neproudí se řeč,

ale z pochvy ku bitvě se zjevné

na život a na smrt tasí meč.“

Aj, hle jitro paprskem se jeví

vězni v temnu pohrouženému,

jako úsměv na tvářičce děví

hochu skví se roztouženému.

Ve štěrbině tamo na okénce

zlatým světlem olitý je květ,

jemužto se modrém na lupénce

pro vězně chví upomínek svět.

„Ó můj kvítku, ó má děvo! Oba

osudu vás uchvátila zloba.

Ty květ chýlíš, ona černé vlásky,

bez světla ty, ona beze lásky.

Ó kdy jitro ze zlaté své skřínky

rosovou tě perlou pokrývá,

buď mi v duši na ni upomínky,

na slzy, jež pro mne ronívá!“

Tak on šepce, po dívce tak touží,

však i ona pro něho se souží.

Ona sedá měkkém na divaně,

pokojně tam sedíc nehýbá se,

čílko chýlí do hebounké dlaně,

nehnutě tam sedá, spáti zdá se.

K čílku se jí kloní starý kníže,

utírá si slzu v očí lemě,

uklání se, uklání se níže –

ona nepohnutě tu sedí, němě.

Ona nevidí ni milou družku

se soucitnou lící na vrkoči

zlatotkanou rovnati jí stužku;

od podlahy neodvrací oči.

Obloha-li jasná, či-li bledne,

slunce žár i blesku zaplanutí,

vše jí jedno, za noci i ve dne

sedí smutně, němě bez pohnutí.

Opět zimy koberec se bílý

rozestýlá širou krajinou –

ona ale do zahrady pílí

opestřit si skráně květinou.

A zas taje sníh a led se boří.

Příroda tu jako tílko děví

zelení a květinou se šňoří.

Ubohá však dívka o tom neví.

Ona neví, na ruku že hmatá

lékař jí a smutně kroutí hlavou.

Ona neví, silnicí že plavou

na luka ji vezou, na květnatá,

neví ničeho. Aj, na obzoru,

kde se končí cesta klikatá,

malého se knížecího dvoru

vížka jeví štíhlá, špičatá.

Aj, tam na květnaté na rovině

žije ztepilý a bodrý lid

u otcovské ctnosti, u nevině –

Tamo kněžka nalézti má klid.

Jaká sláva byla přichystána

ku vznešených hostí příchodu,

květinová klenula se brána

přívětivé vísky u vchodu.

Líce červené, co se tu smály

od brány až k zámku po řadě,

modré oči, životem co hrály –

záhonek to kvítků v zahradě.

Kníže na strany se kloní obě,

při vlídném jim kyne úsměvu,

lid však vedle hledí na děvu

truchlivou co tajné u chorobě.

Dojeli již v ověnčeném voze,

stupátko se pouští její noze,

úřednictvo před kněžkou se sklání –

Ona prochází je v zadumání.

Kníže provádí ji každou síní,

pitvorné jí předků nápady

ukazuje, ve staré i skříni

prsteny a jiné poklady,

v síni velké za zlatými rámy

oprýskané předků podoby,

jmenuje jí rytíře i dámy –

jí se povzdech vine z útroby.

On tu velká okna otevírá

do tichého jdoucí údolí –

koberec je květný obestírá,

u rybníka chví se topolí,

břízy pnou se skalním na vrcholu –

Ku zemi však dívka patří dolů.

On ji vede do kvetoucích sadů,

květinami všaké barvy, druhu

províjí se stezky – hejno hadů –

lhostejně tu květnou zírá duhu,

nevplítá si v temnu kadeř kvítky –

před očima dělají se mžitky,

čílko kloní ku květnému luhu.

Otec rozteskněný do vábného

odvádí ji nazpět do pokoje

a tam dlouho, dlouho při ní stoje

roní slzy bolu nesmírného.

Tak se den jí za dnem smutně plouží,

beze slzí, tajemně se souží

dívka chorá, v němé apathii

zlatem obetkanou sklání šíji.

Ba, čím bujněji se na jabloni

poupě za poupětem vynáší,

tím se smutněji jí hlava kloní,

jí, jež poupě jara nejkrasší.

Nadarmo ji hledí rozveselit

starý otec zábavou a hrou,

nikdo nemůže ty rány scelit,

jež jí uvnitř choré duše vrou.

Jedna slast jí na temeni skály,

která nad rovní se květnou pne,

seděti a do mlhavé dáli

posílati hledy toužebné.

Až pak jednou za krásného rána

našli uvadlý ten něžný květ:

na loži tu krása rozestlána,

ctnost pak do nebe svůj vzala let.

Ubledlá tu leží, zdá se sníti

míruplný, utěšený sen,

v ruce pomněnky má tiché kvítí,

zsínalý ret tiskne na prsten,

na prsten, v němž „V“ se zlaté jeví,

od koho jej vzala, nikdo neví.

Neplačte již, nespínejte ruce,

otče, zanech neplodného lkání!

Unikla-tě ona hořké muce,

tam se těší drahé na shledání.

Zoufalý však otec ode hlavy

pozůstalé rve si šediny,

pospíchaje do městské zpět vřavy

ode hrobu mrtvé neviny.

„Ó, ty květné, přívětivé lány,

na nichž bodrý rozkládá se lid,

metlu mají žhoucí – hrdé pány –

ta z nich žene veselí a klid.

Tam ten rolník za brázdícím pluhem

kráčí smutně těžkou na robotu,

pro jiného nad zkypřeným luhem

zlatý klas se vzejme z jeho potu.

A té žnečce, ku lesklému srpu

která kloní uřícenou líc,

mimo koukol, temnomodrou chrpu

ze zlaté žně nenáleží nic.

Ze středu děv těchto první krásky

okrašlují vrchnostenský stůl,

dojemný pak důkaz panské lásky

otcům jich a bratrům pádná hůl.

Ó, kde lék je pro takové strasti?

Čili kněží potěšivý hlas

o radostné, nadehvězdné vlasti,

pod jichžto však nebem praská pas?

Horšíte se, že je těžko říci

kdy se na pouť bereš do kraje,

spatříš-li kdy milé žínky líci,

na očka své dítko líbaje –

avšak nevíš, že snad zákeřníku

umírala dítka před očima,

chuďasu pak děsný hlad a zima

mimo krev že nepřipouští líku!

Hněv již kypí po květoucí nivě,

jež se stala robům suchopár –

chudý snáší – ale urputivě –

jiskřička – a děsný zplane žár!“

V takové as myšlenky se nořil

rek náš, ku vlhké zdi tiskna skráň.

Vědělť on, že jemu nerozbořil

jedinému útlak štěstí báň.

Čelo zachmúřil a zaťal pěstě

v citech hněvu, naděje se brodě,

okovem si k tomu lesklým chřestě

o zlaté pěl píseň o svobodě.

Brzy soptí, jako zlatohřívý

pod palmou své vzteky jeví lev,

brzy zase šelestěním jívy

smutnoteskně zajatcův zní zpěv.

Brzy se co Niagara řítí,

teď co větřík jdoucí skrze kvítí,

jednou na horách co bouře hřímá

a zas na stepi jak Hindu dřímá.

Je to píseň divoká i temná,

ale úchvatná a dušejemná.

Noční chodci zůstávají státi

slyšíce tu píseň vytrženi,

ano sama stráž svou chůzi krátí

vybuzena z milostného snění.

Ba i žalářník se blíže béře,

na železné ucho kloní dvéře.

Když rek po druhé tu píseň zpíval,

ku vězení lidu dral se příval,

a když po třetí se z hloubi neslo

vášnivé to o svobodě pění,

rozlehlo se dole zbraní znění,

zpěv ten zašuměl co vzpoury heslo.

Hoj, tu přes mramorové se prahy

nelítostné dralo vraždění,

krůpějemi krvavé se vláhy

zapýřilo pusté dláždění.

Hoj, tu pomsta o rámě si vila

jemnolesklé kněžen kadeře,

a co zpupnost otců zavinila,

nevinné i mstila na dceře.

Ba i kolem ze širého kraje

na pomoc se blíží zbraní chřest,

ale tady zelená již vlaje

nad rozžatou lící ratolest.

Aj, tu na pěvce se rozpomněli

smutnícího v temném žaláři

a již kvítím ověnčit jej spěli

na svobody mladé oltáři,

skřivánka to šťastnějšího rána –

Před nimi se rozemyká brána

a vše do věžních se hlubin řítí.

Sličné dívky přednášejí kvítí.

On tam sedí vlhkém na kameni,

na bledých mu lících úsměv hrá,

oči zavřené a na rameni

pokleslé se čelo podpírá.

Aj, toť musí přehluboce sníti,

že jej nezbudil ni zbraní chřest –

První na hlavu mu sází kvítí

a pak vece temně: „Mrtev jest!“

Ó, jak tenkrát ze chvějící dlaně

vysmekla se číše velmoži,

uhnětení robi nečekaně

po pušce kdy sáhli, po noži,

ha, kdy lidu pomsta zahřímala

upocenou pěstí na buben, –

ó tu hrdá šlechta dodřímala

nedostižné vysokosti sen.

Šedivé tu věže zanechala

ve plamenné spoustě za sebou,

do širého světa pospíchala.

hlubinami lesů, noční tmou.

Jenom jeden na cimbuří mřežném

stojí klidně, vážně, nehnutě,

ve vlase mu rozcuchaném, sněžném

ukládá své větřík perutě.

Ku dunící hlubině tam níže

kloní nocí čirotmavou sluch,

bez bázně tam stojí starec-kníže

jako strážný minulosti duch.

Ach, on slyší promíšenou vřavu,

zbraní slyší chřest a křik a sten –

a on níží pobělavou hlavu

ve hlubinách duše poraněn.

Tu mu vzešel měsíc nade čelem.

Dole sto hlav kleslo na hlaveň.

Na těle tu pozachvěl se celém

jako bleskem roztříštěný peň.

Klidně vzchází nade věží tmavou

stříbrorohý, jasný půlměsíc,

tam však nekloní se šedou hlavou

do hlubiny starý kníže víc.

Temný jenom hřmot, jak by se tělo

o kamenné práhy roztříštělo.

Aj, tam na náměstí při jásotu

hromáždí se davy vítězné,

na čela tam, perlící se v potu

kvítí kladou dívky líbezné.

Ó ty krůpěje, co dolů plynou

přes roznícenou tu mužů líc,

ty, co hvězdy míjející kynou

ránu dlouho žádanému vstříc.

Tamo dívka malinovým rtíkem

milencovu líbá mrtvolu,

šepce: „Svobody on mučenníkem!“

a se týčí hrdě, bez bolu.

Nuže zavzni, přeradostná písni,

rozžete se jasněj’, pochodně –!

Po staleté, nevadnoucí tísni

popřáno nám dýchat svobodně!

Svobodo, ach! svobodo, ty hlásko

uším lidským věčně líbezná,

červená ty světa dějů pásko,

zakletá’s ty lidstva princezna!

Ty spíš pevně na šedivé věži,

dvořanstvo tvé sní tam s tebou snem

a práh tvého žaláře se střeží

žhavodechým drakem tyranem.

Mnohými sic odvážnými hochy

políbena’s byla na ústa –

zkameněli – a jich němé sochy

tmavolistý břečtan zarůstá.

Ach, jen jediný tě může spasit

vyvolenec dobré bohyně,

vášně žár mu na rtu nesmí kvasit,

láska člověčenstva jedině!

A kdy ten se nakloní k tvé kráse,

čistým retem políbí tvůj ret,

jasný blesk tu zaplane v tvé řáse

a tím bleskem zapálí se svět!

Svobodo, ach, upomínka na tě

v duši vrhá touhu plamennou,

ó, ty jímáš vroucím u záchvatě

otroka i hlavu skloněnou.

Po tobě lká černoch vlnovlasý,

pro tebe svůj kinžal Čerkes tasí,

o tobě se Hindu pod bananou snívá,

tobě Francouz marsellaisu zpívá,

za tebou se honvéd pustou honí,

Polsky syn ti slzu na klín roní,

Hispán pro tebe svou dýku brousí,

Italec tě kochá černovousý,

Řek se otcům rovná v lásce k tobě

a Ir trhá jetel na tvém hrobě

a kol kolem po hoře i dole

jsou tvých bitev oslzená pole!

Usmívá se nade skalní slují

máje dítko – světlá květina,

paprsky ji celou pozlacují

půvabnou jak dívku nevina.

Vrcholky své zelenavé sklání

jakby schvácen blažeností les,

na potoka jemném kolíbání

vedou vlnky měňavý svůj ples.

Ó ty přírodo, ty věčně stejná

v bouři zlé i nočním poklidě,

neznáma ti je strast lidí tejná,

což ty víš o lidské o bídě?!

Slastí věčnou, neskonalou dýše

soumrak večerní i jitřní zář,

to jen člověk vášně své ti píše

na kvetoucí, věčně stejnou tvář.

Usmívá se skály po vrchole

máje dítko – světlá květina,

netušíc, že udeřila dole

smrti, krve, bitev hodina!