Opravovatelům světa.

V nynější nejistý čas pronášejí všelicí lidé,

jak by se zkažený svět co nejlíp uložit mohl.

Svět kdo opravit chce, nechť nejprvé opraví sebe:

účinek vyvede věc, když v podstatě zdaří se dobré;

mluví se častěji dost, co na jazyk připlaví slina,

srdce a rozum však jsou němí svědkové činů.

Do světa co se tu mluviti dá! – však poctivý mluvec

častěji pomlčí, byť by blázen hovořil nazbyt:

nejeden povahu má, že se tím, co mu přebude, chlubí.

Ubohý člověče! řekni, co máš, by ti zbývati mohlo? –

Klopotně pod břemenem jsi živ, a zpupně si kráčíš;

soukromé trápení máš, a vesele do světa hledíš;

hojnost pronášíš, a s traplivou zápasíš nouzí;

peníze spravedlivé vydáš, a nepravé táhneš;

pro maličkost dáš svědomí své, a pohromu béreš;

svátky a veselé dny pronášíš, a chybí tě lávka;

sám sebe vystavuješ, však před tebou staví se mnozí:

slunce i týhodnem svým má světlost pokaždý jinou.

Slávať při penězích, a bez peněz všudy je ouve:

jméno slavné a čest jen s penězi udržet můžeš.

Kdo si poctivého žebráka tu ve světě všimne? –

Ačkoli osvícená mdlým žebrota zakalí rozum;

neboť způsobem svým i žebře i poroučí spolu:

nizkým na vrchu jest, a vysokým za podnož slouží;

němému výřečnost dá, a výřečným zůstane němcem;

hluchý má-li tu svět, hned skočí a pokřikne ryčně:

jí že náleží svět; neb zná, co se do světa hodí;

nemoudrým mudruje, moudrému však jest hotovým bláznem;

slepému ukazuje, však svou ani nevidí cestu;

rádcem ubohých jest, ale rady pro sebe nemá;

světlem bez světla jest; nebo vidí a nevidí stejně;

rozumem dvoří se vždy, ač hrabe se v pošetilosti.

Žádost nezkrocená jest vždy nevyvážlivým proudem.

Člověče! pomni, co jsi a co všecka vezdejší sláva!!! –

Máš-li cenu svou, tedy pod cenu nedej se prodat:

bláznů je na světě dost, jenž pod cenu prodají všecko.

Dole kdokoli jest, v svém způsobu zůstane dole,

jestli že rozumu dost nemá, by se vynesl vzhůru.

Koukol a sveřepec, jenž se tu žejbruje, nejprvé sběhne,

zdárné i seminčí též zlým nevrhem v podsejtí padá:

dolní všeliký hlas jen za dolní drží se vůbec! –

Darmo se z doliny své ctná poctivost vybrati hledí;

darmo se spravedlivost, když neplatí, o platnost hádá;

darmo se naklopotí, kdo zbytečnou robotu koná;

darmo i ten zpívá, když nikdo ho slyšeti nechce:

byť by i český hlas pronášel uprostřed Čechů.

Zda se tu žaludek ptá: je-li pečeně z Čech čili ze Šváb?

Darmo tu růže ktve, když času, by vykvetla, nemá;

darmo se veliký muž, aby maličkým zpomohl, snaží;

darmo i sám voskář leje svíčky, by slepému svítil;

darmo tu hroznové jsou, kde lehoučké nestačí mléko;

darmo i slunce tu jest, když lidé ho nemohou snesti.

Chytrého jaký je stav, když se sprostým zápasit touží?

Nejprvé myslí, co jest a co ten, koho k zápasu volá:

silu vyměřenou vydá, a se opatrností

opatře, všelikou ctnost jen k vlastnímu užive zisku.

Svět zná potřebu svou a tím se i opatřit hledí:

aby se v pochybnostech ohlásil, co nejlépe může.

Krám svůj každý tu má: kdo vábně vyloží, prodá.

Hříčky i dětinské jsou, když dobře se vyloží – statné.

Mužem na světě jest, kdo zná v čas zůstati mužem,

svět tak daleko má, jak pohodlí uloží meze.

Tak pronáší se svět; tak kráčí a podobně jedná! –

Lidské živobytí však krátkou vine se stezkou:

proč bys, člověče, pohrdal tím, co ti k dobrému slouží?

Krátký tu pomine čas a věčnost nastane dlouhá;

víme, co dnes tady jsme, však známe-li, zítra co bude?

Krásný a příjemný sen trvá jen do času spaní:

to když pomine, sen jest snem a přestane zdání.

Pomine konečně svět i všecko pohodlí jeho:

člověku nastane žeň, aby klidil, čeho si nasil.

Všudy-li smotlachu sil, tedy pšenice nemůže klidit.

Jméno krásné si dej, však ctností se krásiti přičiň:

jméno je pro tytul tvůj a název pro zaplať Pán Bůh.

Jinák má-li tě svět, již věř, že chodí si lichou:

sláva a čest prázdná, co v masopust šatí se směšně.

Mužem-li jsi, oči otevra seber a postav se mužně.

Chlapci-li věřiti chceš, že tě kolebkou přivede k spaní?

Přidá, pakli že chceš, i cumel vyborně sladký,

učiní také, že sám ti ho do huby dá, a to dvorně.

Mnohý maličký hoch zná velkého zkrotiti muže:

velký se zapomene a stíší se závorkou sladkou.

Kdo má rozumu s to, však zná, co je dělati s cumlem;

běda člověku však, když ním se i pyšněti míní;

nebo se v nahotě své okáže a vyjeví moudrým.

„Správce pokolení zda mohl by bez toho býti,

cumlem aby si dítky své sám nevychovával???“

Toho že potřeba, ví, však zná se i v rozdělování:

němým vrátí se řeč a hluchým vetře se hlučnost;

bláznům mluvnost se dá, aby mluvili, jim co se hodí;

slepým se podají bryle a hned svou slepotu uzří;

na rozum kdo by tu čuměti měl, ten rozumu nemá.

Rozum je tak, tak, tak: nebo raději řekněme takto:

„Vidíš-li, Vojtišku, ten obrázek a co se tu staví?“ –

„Vlast nám zemřela, my jsme svědkové jejího pohřbu.“*

„Máš-li co dobrého, drž, a co tobě se nehodí, svrhni:

nejprvés předmětem svým, pak všecko ti podvrhem slove.

Na sebe kdo by tu zapomenul a si předložil jiné? –

Každý se nejlépe zná a nejprvé miluje sebe.

Láska bližního jest: když z ručky se do ručky plichtí.

Mohu-li milovat to, co mi ve všem na škodě stojí?

Osoby šetřiti té, jenž mne se šetřiti zdrahá? –

Nač bych kalich svůj měl zprzněti patrným jedem?

Šelma že šelmou jest, když znám, tedy šelmy se zbudu,

zůstanu při cestě své, jenž přivodí k spokojenosti,

zbavím se závorek všech, když k štěstí mi nemohou sloužit.“

Takovou svět zpívá a vede se k pohodlí svému;

ctností všecko mu jest, co ho k časnému přivodí zisku;

velebí Hospodina, že mu dal dnův veselých dočkat;

pakli že těch nemá, i snadno by zlořečil jemu!!!

Svět buď, jaký si buď, jen v něm když obstojí dobře.

Tak světská převrácenost dí a k záhubě chvátá.

Kdo jsi na světě sám, bys s druhými v spojení nebyl,

vystav si v povětří chrám a buď tam pro sebe Bohem;

pokudž na světě jsi, hleď zákon a šetřiti slušnost.

Právo obecenství nechť závorkou zůstane všechněm:

člověk svobodu má, by činil, co se mu líbí,

v tom však obmezen jest: aby právu se zákonně podal.

Člověče, buď čím buď, však bližnímu na křivdě nestuj.

Chceš-li opravit svět, hleď prvé se opravit světu:

z nádobí čistého chutnější jest, když čistý je, nápoj;

cukrové na smrdutém vždyť talíři nehrubě chutná.

Ctnost když ve ctnosti jest, jen vlastně se jmenuje ctností,

jistým i prostředkem jest, aby štěstí bylo tu s námi.

Člověče, čiň co čiň, však konečně dohledni k konci.

Účinek vyvede věc, když opravu v opravě pozná.

Vždyť jest na nebi Bůh, jenž zná, co je pravého v lidech:

všechněm i odplatí tak, jak každému náleží skutku.