Opřena o kmen hledím do údolí

Opřena o kmen hledím do údolí

a oči bolejí a srdce bolí,

jak marně tebe v dálce vyhlížejí.

Už dávno napadl stín do alejí,

večer se blíží travou po špičkách –

a já tam dosud stojím jako v snách.

Nic jiného si srdce říkat neví

než prosbu svou – ať na cestě se zjeví

ten obrys známý, tolik milovaný.

Opřena o kmen, pohled zatoulaný

z údolí zvedám od cest ztemnělých

a kmen ten rosím vláhou očí svých.