Opuštěn!

Ku růži motýl zalétá,

slavíček k milce zas,

by jevil jí své toužení,

své lásky bol i jas.

Ba vše tak vůkol v přírodě

lne k sobě, tulí, vábí se,

jen mně vstříc žádný ze tvorů

své srdce s láskou nenese! –

Co stromek v poli samoten

v tom víru stojím světovém

jak prostý lístek zelený,

u věnci vložen květovém;

jak uschlá kmene ratolesť,

k níž ptáček malý nelétá;

jak minulosti mlhavé

pradávná pověsť staletá.

Tak stojím v světě opuštěn,

bez otce, matky milené,

bez lásky co bez slunka den,

jak blaho bolem skalené.

Tak žiju svého žití čas,

se zvolna chýle ku hrobu,

za druha bol a zármutek,

ten plní moji útrobu!

Až zavru někdy naposled

oko k věčnému pokoji,

kdož as tu prostou rakev mou

smutečným květem vystrojí?

Kdož asi na hrob poklekne

a křížek vsadí ku hlavám? –

Snad nikdo? – Nuž, jak v životě,

tak v smrti budu sám – a sám.