OPUŠTĚNÁ

Jako příkrá skála je tvé srdce,

když k ní černé moře hodí

mrtvolu.

Kdysi bylo tichým, bílým domem.

Vím, ó vím, jak voní jasmín v slunci,

když host milý vkročí do zahrady,

jak se smějí okna a jak dveře.

Živá byla jsem jak bříza v dubnu,

veselá jak dítě na Ježíška,

tvoje paměť byla mojí prstí,

oči tvé mi nesly tisíc darů.

Nyní je tvé srdce příkrou skalou,

nyní je tvá paměť černým mořem,

z kterého se někdy v pustých nocích

vynořuje bledá utonulá.