OPUŠTĚNÁ VILLA.

Do korun dubů smutek zapadá.

Jak slepec oko teskně do tmy vzpírá,

v park šerý villa rozželeně zírá,

ruch její zmlk, a zpustla zahrada.

Poslední růže tiše uvádá,

roh Amorovi od úst klesá, sirá

schnouc pozvolna i stará thuje zmírá,

vše obestírá smrti záhada.

Fiála šedá, v znícení jež zbožném

kdys za havíře modlila se v chrámu,

jak nad hrobem teď z břečťanu ční nyvě.

A zevšad, v každém odstínění možném,

jen jeden vzdech se tady vine tklivě:

Proč, paní, odešla’s a nechala mne samu?