Opuštěná.

Zavrkala holubička

na haluzce svěží:

Pověz, co ti, holubičko,

na srdečku leží?

Nožky myješ ve vodičce,

smutně povrkuješ:

pověz, pověz, holubičko,

po kom hořekuješ?

Zeptala se stará máti

dcerušky své v chýži:

„Pověz, pověz, dítě drahé,

srdečko co tíží?

Teskně hledíš v hory modré,

žalně povzdychuješ:

pověz, pověz, dítě drahé,

po kom hořekuješ?“

„„Oj, když jsem já pospíšila

do širokých polí,

viděla jsem přilétati

černoušky sokoly.

Oj, vy mladí sokolíci,

lítosť se mnou sdělte,

dívku mladou, osiřelou

trochu rozveselte!

Oj, tam v dáli v snivém borku

na vysoké hůrce

mladý jinoch odpočívá

v tichounké komůrce.

Malá střecha nad komůrkou,

plno kalin po ní,

a do kalin ptáček létá,

smutnou píseň zvoní.

Och, jak možno jinochovi

klidně v zemi spáti,

svou kdy milou z dálky slyší

stále naříkati?

Leťte vy jí, sokolíci,

zpátky nad světničku:

že jsem složil za vlasť drahou

bujarou hlavičku.

Nade mnou že zastavil se

sám náš dobrý vládce:

,Mladé srdce obětoval

domovině matce!‘

Nade mnou že zasmutil se

hříváček můj vraný:

,Nebudeš víc na mně jezdiť,

pane milovaný!‘

Nade mnou že zazpívali

smutní druzi jemně:

,Jeho slávu nepokryje

studená ta země!‘

Zvěstovali sokolíci

divnou, divnou zprávu,

sklonila já, smutná dívka,

na srdečko hlavu.

Tenkrát srdce, rodičko má,

tenkrát zapomene,

až se vlídně růvek tichý

nad ním povyklene!““