Opuštěná.

Když se travka zelenala

Z jara na vršíčku,

Opět Lenka honívala

Beránky k lesíčku.

Pod javorem sedávala

V uklenutém doubí,

A žežhulku poslouchala

Kukat v blízkém doubí.

Toužebně tam čekávala

Na milence svého,

Srdečně ach vzdychávala:

„Kýž jsem brzy jeho!“

Miláček jí přisliboval

Dříve v sladké době,

Když ji doma navštěvoval,

Že ji vezme k sobě.

Potom k háji za milenkou

Zřídka se kdy brával,

A že bude jeho ženkou,

Více neříkával.

Pšenice než vymetala

Na rovině klasy,

Hořce Lenka bědovala:

Změnily se časy.

A když stály těžké snopy

Na požatém poli;

Nevěrného byly stopy

Přes hory a doly.

Jak žežhulka nekukala

V žlutém doubí více:

Tuť již Lenka neplakala –

Zbledly její líce!