OPUŠTĚNÉ OKNO.

Tvou drahou, svatou hlavu s bledou lící

již ve tvém okně více vidět není,

jež v smutku zoufalého opuštění

jak vytřeštěno zírá na ulici.

Dnes kolem jdu a moje duše snící

se v bílé květy vzpomínek zas mění

na onen čas, kdy v sladkém vytržení

jsem patřil na tebe jak na světici.

Však luzný zjev ten, v jehož zářném plamu

se na mne kdys vše plesy ráje smály,

jest na vždy vyrván z toho okna klamu.

Tak v týden pašijový též se vhalí

ve slavné ticho smrti oltář chrámu,

když v žalmů zvuku hostii s něj sňali.