Opuštěnému hnízdu.

Ty chráme ptačích snů a štěstí,

ó, jak mi tebe nyní žel,

kdy měkkých oněch ratolestí,

jež nad tebou se z jara chvěly

a květem svým tě ovíjely –

list každý byl juž osiřel!

Snad pod tím sněhem, jenž tě kryje,

ty vzpomínáš si v hoři as,

kde pěnkav tvých teď srdce bije,

kde útlá jejich peruť šedá

výš sluncem jihu v let se zvedá

a zní jich toužných písní hlas!

Ó, řekni jim to, až se vrátí

zas příště ve tvůj mír a klid,

že v čas, kdy vše se chystá spáti –

týž básník, jenž jim ,s bohem‘ dával,

i v zimě k tobě chodívával

za štěstí jich se pomodlit!