Opuštěný chrám. (I.)

Uprostřed hlučného města

stojíš tu sám,

ztracený svědku dávného žití.

Tiché je náměstí, potichu šumí

akátů smutná a umdlená píseň,

zátoka klidu v příboji dravém...

Pět minut odtud,

dvě ulice odtud,

tepna vře města slavně a prudce,

tramvaje zvoní neklidným rytmem,

výklady svítí barvami látek,

obuvi, kovů, strojů i masa,

obrazů, knih a plakátů hlučných.

Záplava štědrá to rozlita všude

předmětů jasných a barevných, smavých

pro lidi nového století.

Vlní se chodci, ženou se, řítí,

úsměvná děvčata v barevných bluzách,

churaví starci, sklonění dělníci,

všichni, jak chrlí je škola i dílna,

obchod a úřad i vagony drah.

Všecko jsou lidé moderní doby,

neklidní, nervosní, praktičtí, uštvaní,

– a ty tu stojíš

potichu sám

na zmlklém náměstí,

odkaze dávný století mrtvých.