Opuštěný chrám. (II.)

Jsi jako stará, umdlená žena,

jež nese těžce mdlobná svá léta,

stařena bědná, ztracená, chorá,

jež dneška nechápe, včerejškem žije.

Taková stařena ubitá, chabá,

němě se nechá zalévat sluncem,

mhouří své zornice, ruce si sepne,

v malátném snění poznovu žije

jak kdysi před lety, dávno, tak dávno...

Tenkráte ovšem

mladistvou krví tepaly žíly,

líce se rděla, temněly vlasy,

ňadra se chvěla mučivou touhou –

Tenkráte ovšem

zvonily k tanci u lípy housle,

třásla se slova vášně i něhy,

pálily polibky, doteky hřály.

Tenkráte ovšem

celý svět jásal jedinou písní

zdraví a síly, pevného ženství –

a nebe se hrdě klenulo modrem.