OPUŠTĚNÝ HŘBITOV

Zapadlé hroby, kříže, jež se chýlí –

již dávno se tu, dávno nepohřbívá;

zeď pouze zbyla, čtverec její bílý,

a staré lípy, na nichž ptáče zpívá.

Však dávno jsou již vyvrácena vrata,

a kazatelna hnije z prken sbitá,

a na pomnících jména mrtvých zlatá

rzí ožrána neb deštěm dávno smyta.

A všecko kolem zarostlo již travou,

a plevel bují tu, jak se mu líbí,

jahoda plá tu kapkou krve tmavou,

a v pozdním létě vyskočí zde hřiby.

Ó, smutné trosky lidské cti a pýchy!

Jdu, nohou hustý rozhrnuji plevel,

a jako dávno mrtvých hovor tichý

zní starých lip a bujné trávy ševel.

Jdu kolem zdi a spřádám dumu mnohou,

co bolesti, co vin ta tráva kryje –

v tom náhle šust! a zrovna u mých nohou

se mihla býlím vyplašená zmije.

Jen zamihla se čára její křivá

a zmizela, a ticho kol zas všade.

Což stále ještě, stále ještě zbývá

jed z lidských srdcí pro tvůj zub tu, hade?