OPUŠTĚNÝ LOM.

Den jarní. Slunce svit. My ve vlaku jsme jeli,

jenž, lidmi přeplněn, jak včelí zvučel úl.

Tu kdosi zavýsknul, tam vzadu skočnou pěli,

teď hádka vyvřela, čís blýskla vzduchem hůl,

pak v přípitku se na ráz wagon sbratřil celý

a zase v nepřátelství rozstoup půl a půl.

Jen v koutku milenci se zapálenou lící

s rtů polibek si rvali lačný, hladovící.

Vlak jako housenka mně zdál se gigantická,

jež v útrobách svých svírá sterý ples a smích,

jež, těžce supějíc, dál nese srdce lidská,

chtíč, závist, opilství, zlo, dobro, v okamih

jak duši zachvátí a vášeň násilnická

jak, důtky v rukou, štve ji středem žhoucích lích.

A chaos ten, ta Kermess, vilnou jiskru v oku,

mne jal jak napilého žena kyprých boků.

V tom z okna vyhlédnul jsem: nad břeh protější

se opuštěný lom, pln slunce, tyčil, žhavý.

A, nevím proč, mně lom ten stokrát hroznější

než vše, co kdy jsem zřel, v tu chvíli zdál se: „Lhavý

to paprsků svit“, rozum srdce konejší,

však zděšeného srdce tlukot nezastaví.

Tak divně bylo mi, jak prostřed karnevalu

by náhle vstoupla smrt do tanečního sálu.

Ne, horší bylo to. Ten pohled na skal štíty

než smrti samé tvář měl více ústrachu.

Jeť smrt jen života květ prudce porozvitý,

jenž, vysílen a spálen, padá do prachu.

V ní vlastně není hrůz. Kdo životem byl spitý,

ten k sladké Tišitelce vchází bez strachu.

Však to, co z druhého se břehu na mne cení,

v tom, zdá se, zrození a také skonu není.

Bez začátku a konce mdlé mé lidské duši

ty skály zdají se. Jich mocná ramena

tisíciletí nesla. Z klidu nevyruší

je tisíc příštích let. Kol jména, prajména

stých rodů vznikala a ztrácela se v hluši,

mřel den, a mřela noc, dnem novým zraněna.

Jen ony, věčnosti to děti, s němým šklebem

na lidský zřely shon za láskou, krví, chlebem.

Mně žíly ztuhly v led. Tak jako pýr či dým,

když mocně dechneš ven, se zástup ztratil kolem.

Jak možno žíti jen? Se svěřit touhám svým?

Čím rozkoš? Práce čím? Co s štěstím tvým i bolem?

Vše pouhý mžik. Vše rovno křídlům motýlím,

jež sotva vzlétla, zemrou nad rozkvetlým polem.

Svit žití ve mně zhas. Cit jediný mi zůstal:

jak kdybych zardousen v tmu nekonečna vrůstal.