OPUŠTĚNÝM.

Mně není jedno, jak se druhým děje

a jaký mají osud na zemi;

já v nitru svém tu cítím se všemi,

a nikdy nezní zpěv můj bez naděje.

Když milencům se zardí obličeje –

i já se kochám jejich růžemi,

však soustrastně má píseň oněmí,

když srdcem jiného zde bolest chvěje...

Tak jeden cit mne stejně ku všem víže,

a jenom ti, kdo v teskné samotě

se zřekli světa, ze všech jsou mi blíže.

A k nim tak rád se hlásím vzpomínkami,

sám osiřev tu ve svém životě,

by přec jen věděli – že nejsou sami.