Oř Attilův.

Vždy večer když se stmíval,

Attila ještě hoch

se ku obloze díval,

kam zrakem stihnout moh’.

A jak se v hloubku ztrácel,

v tu valnou nebes tůň,

zpět s myšlénkou se vracel,

že v hvězdách skryt je kůň.

On viděl v dráze mléčné

v dál hřívu jeho vlát

a v dálce nekonečné

dvě žhavé oči plát.

A ve mlhovin tlumu,

kde mnohý plál hvězd skvost,

zřel v svoji vnořen dumu

se blýskat jeho chvost.

I moře jisker dštíti

on viděl kopyty,

že myslil, dolů řítí

se blankyt rozbitý.

Když jinoch dospěl v muže,

vždy stále hleděl výš

a mnil, že strhnout může

přec toho oře blíž.

Hvězd sotva promyk zlatý

v kraj padl, jenž se tmí,

zřel, kolem jeho chaty

jak hvězdný oř ten hřmí.

Tu jednou v tiché noci

on z lože skočil nah

a nadpozemskou mocí

v tu hvězdnou hřívu sáh’.

A vskutku chytil koně,

jenž nebem o překot

kol hřímal v divém honě.

Na siné skráni pot,

jej divě k zemi strhnul

a na záda mu sed’

a běsným letem vrhnul

se v širý, širý svět.

A hřímal hradů, trůnů

a dómů na postrach,

a mračna divých Hunů

šla za ním jako prach.

A v divé honbě smetl,

co našel u svých cest,

a dále, dál s ním letl

ten divoký oř s hvězd.

Když dílo dokonáno,

v azur se vrátil zpět

a nové vzplálo ráno

nad očištěný svět,

jenž jako po potopě

se zvedl z požárů,

by rozkvět znova v stopě

divokých barbarů. –

Zas prošly dlouhé věky,

svět shnilý je a stár.

Kde pro chorobu léky?

Kdo zažhne suchopár?

Co platny věštců touhy

a ohvězděné sny?

Dí komet ohon dlouhý,

že spočteny jsou dny.

A ve hvězdách to hoří

a chví se, divný jas.

Kdo sáhne v hřívu oři?

Mně zdá se, byl by čas...