Oráč.

Oře si, oře mladý hoch

na – panském – pode strání,

vrány si kráčí za pluhem

chraptivém u krákání.

Oráči divné myšlénky

hlavou se mladou matou,

když pluh tu půdu rozrývá,

tu půdu drahou, svatou.

To role jeho bývalo

po otcích to památkou,

kdy ještě klidně v vísce žil

s otcem i drahou matkou.

Seslal bůh kroupy jeden rok

nadějné na osení,

a dvorec lehl popelem

za krátko o jesení.

„Nemožno dluhy zaplatit!“

to uznali i páni

a s spáleništěm pole jen

vzali si po uznání.

A vystavěli panský dům,

kde stával dvorec prostý,

tam v skvostných síních hodují

a provádějí hosty.

Matka ta z toho zemřela,

hlad otce moří, žaly,

syn, ten může se šťastným zvát,

že do služby ho vzali.

Oře si, oře zadumán,

a truchle hlavu sklání,

vrány si kráčí za pluhem

žalostném u krákání.