Oráč.

Oře pole v kamenité stráni,

perly potu věnčí klenbu skrání.

Opírá se o bukové kleče,

k předu nutí pluh, jejž kravka vleče.

Suché kravce k předu nachýlena

pomocna je mladá ještě žena.

A když kravka vázne unavena,

milou řečí lichotí jí žena.

Na čele i na hřbetě ji hladí

a zas muži k oddechnutí radí. –

Nad oráčem v jarním slunce kmitu

skřivánek se vznáší do blankytu.

Na skal blízkých stěnách kvetou keře,

smělý ostříž klektá v lesa šeře.

Ale oráč kol se nerozhlíží,

pluh a pole napořád ho víží.

Dbá, by plaz mu nevjel na úskalí,

z brázd se štěrk a hrubý písek valí.

Se svým polem v boji žije stálém

a přec myslí: Tady též jsem králem.

Žij kdo chceš a jak chceš hor mých kolem,

já jsem vzrost’ a zhynu se svým polem.

Vlastní jsem si vytvořil je rukou;

ej, když chci, i skály pod ní pukou.

Lesní prsť – a v močálu co skosí –

věrná žena k osvěži naň nosí.

Mám je rád, to skalní svoje pole;

jestiť z mozolů mé dlaně holé.

V jeho rýhy kapky znoje tekou,

jež mi s čela po tváři se vlekou.

Jeho brázdy mám, tož za to z lásky,

měj ono mé mozoly a vrásky.

Urval jsem je skalám, lesa chladu,

ono za to ubrání mne hladu.

Mám je rád, kdož o lepší se hlásí?

Já a ono sví jsme na vše časy.