Oráč.

Trudně vzdýchá na skalnaté roli

volný oráč, za svými jda voly.

Půda tvrda, práce do únavy

bez nadšení, naděje a slávy.

Kolem šedé lány, pusté luhy,

nad ním chmury jako příkrov tuhý.

Nelze mraky vidět v boží nebe,

aniž s hůry uvidí kdo tebe.

Nepotěší, nepoleví v práci,

nechť se člověk strastí zakrvácí.

Oráč mlčky kráčí, hroudy drtí,

až i jeho svalí ruka smrti. – –

Pracuj dále, strádej bez repotu,

změkne půda silou tvého potu.

Rozmělní se hrouda tíhou pluhu,

vše se v rodném zazelená luhu.

Každá krůpěj s čela ve sto klasů

vzpučí, osud příhodných dá časů.

Vyletí si skřivan z rodné nivy,

jeho zpěv je tvým, tvá hrsť jej živí.

Hle, tam bílý svlačec se usmívá,

rudý koukol, modrá chrpa kývá.

Tvrdé kosy, ostré srpy počnou

hustým žítkem tančit bujnou skočnou.

Ztupnou záhy v moři stebel zlatém,

ale znovu spustí, šumným chvatem.

Rozezvučí píseň – švarné žnečky

tobě svinou kvítí u věnečky.

Bude chleba, vína do sytosti,

jásotu a zpěvu, přijdou hosti –

A tvá žena také oblaží tě:

do rukou ti vloží první dítě...

Trp a mlč! Ta víra ať tě doprovází,

že zde pravá radost jenom z trudu vzchází.