ORÁČ.

Promodralá jsou nebesa,

dech vlahý vane z šíra,

petrklíč zlatý u lesa

zemi juž otevírá.

Umrlou hrudou zachvívá

po procitnutí touha,

radlice když ji rezivá

v zvlněné brázdy krouhá.

Po zrnu lačna procitá,

životem chtivým kypí,

větev je mízou nalita,

do poupat raší lípy.

Brázda se k brázdě pokládá

zavlhle měkkou rýhou,

oře se rajská zahrada

s plesem a se zlou tíhou.

Orej se, orej lehčeji,

nejslavnější ty země,

drž pevně moji naději,

milosrdna buď ke mně!

Tisícům dej svých pokladů,

jen těch, kdo sili skromni

v znoji a horkém úpadu,

matičko, nezapomni!

A po mně syn a po něm syn

orej zde v ptačím zpěvu,

cizinci však svůj zavři klín

a trn mu roď a plevu!