ORÁČ.

Ze dvora vyjel, sotva vzešla zoře,

by skončil dřív, než zešírá...

Teď polem kráčí, první brázdu oře

a zemi otvírá...

Strach z něho jde – je něco v jeho zjevu,

co propůjčit moh’ jenom Bůh...

Tvář zrytou má a v tvrdošíjném hněvu

do půdy vráží pluh...

Jsou jistě drsné jeho dlaně snědé,

jak hlas, jímž na svůj potah vzkřik...

A přímkou polem černou brázdu vede

podivný násilník...

Na čele rýha, k obočí pot stéká,

řas clona oči zakrývá...

Je v jeho postoji rys pračlověka,

jak zemi dobývá...