ORCAGNA.

... proč messer Luca – nevíte, co já vím –

tak rázem zhas jak ve průvanu světlo,

v let květu zrovna, v plné síle muže –

vy nevíte to. A co pravilo se,

že náhle se cos v hlavě jeho změtlo,

to pravda není. Ale bylo pravdou,

že začal plaše straniti se lidí,

že z domu za dne ani nevycházel

a šel-li večer, plížil se jak škůdce

či tajný lupič, kukli stáh až v oči

a takovými uličkami chodil,

kde bylo pusto. Já znám důvod toho

a povím, by byl konec planým řečem.

Vy víte, jak si signorie z Pisy,

té ghibellinské nepřátelské Pisy,

poslala v město naše k Orcagnovi,

by přišel vyzdobit jim uměním svým

v podloubí strop a stěny na hřbitově?

Nu, co je pravda, obec postarala

se o pokojný sen svých mrtvých krásně:

loď poslali až k břehům Palestyny

a dali přivést náklad svaté prsti,

jíž posypali celé svaté pole –

myšlenka dobrá, jež by neškodila

i tady, v naší drahé Florencii,

což podotýkám jen tak mimochodem.

Ten hřbitov v Pise stál je mnoho peněz

a ještě víc dát pyšné město chtělo,

by nezůstalo dílo bez koruny.

Co tedy s Orcagnou si vyjednali,

určitě nevím. Jedni řeknou tolik

a druzí tolik, jistoty však není,

jen tolik jisto, že se malíř ihned

nadobro přestěhoval v město Pisu.

Tam tedy v zasedání signorie

navrhl pánům předměty své práce,

tož Triumf smrti, Poslední soud světa,

což obojí byl velmi trefný nápad,

neb na hřbitovech tak už člověk bývá

nachýlen k přemítání sledních věcí,

a také jednohlasný souhlas pánů

ten návrh schválil. Vykládat vám nechci,

jak dílo rostlo, podotýkám jenom,

že malby zdařily se Orcagnovi

líp, než ty, jež zde proved ve Florenci –

to víte snad, že vlhko zničilo mu

plod práce jeho na zdech kaple Ricca

ve San Novelle? Nedávno jsem byl tam

a z freska zbývá už jen trochu barev –

nu, taký malíř musí stále zkoumat

a z nehod svých se musí stále učit

jak každý svědomitý řemeslník...

Ten Triumf smrti nebudu vám líčit,

ač věru stál by za to taký obraz

pro rozvržení látky, množství figur,

i lepost barev, pro hlubokost dojmů,

vy oceníte, třeba neslyšeli,

když i jen letmo naznačím vám obsah

druhého díla, Posledního soudu.

Je vznešený jak Božská komedie

našeho Danta. V středu sedí Kristus

s Marií Matkou v slávě svatozáří.

A Spasitel zří přísně k levé straně,

kde hříšníci se kupí odsouzení,

zoufalství kroutí v křečích těla jejich,

už očima jen smilování ždají,

neb nohama se brání proti čertům,

již za nohy a roucha stahují je

v plameny rudé, které z dola, z pekla,

jazyky chtivými je olizují.

A Spasitel má obnaženou ránu

v svém levém boku, jak by jim chtěl říci:

též ta vás nespasila, zatracenci!

A Maria, ta panna milostivá

odvrací tvář svou, ne však z pohrdání,

leč že jí líto duší odsouzených

a že zná, jak tu málo zmohou prosby,

když věčná spravedlnost začne trestat.

Kol soudícího Krista poletují

andělé s křížem, korunou a hřeby

a nad těmito vznášejí se jiní

a polnicemi zovou mrtvé z hrobů –

den hrůzy, před níž hříšné duše naše

v čas zachraň milost Tvoje, Máti Krista!

A messer Luca – nechť i jemu ráčí

Pán dát svou milost, duši jeho přijme

do slávy svoji v místa vyvolenců –

vy víte, že byl messer Luca přesný

a v půjčkách vždycky nejvýš opatrný.

Když půjčil, rád v čas dostal svoje domů

i s úroky, jak bylo umluveno.

Tak před lety i Orcagnovi půjčil,

jenž chuti měl víc k životu než k práci,

a vlastně práce nebylo, bylť neznám

a mocní naši, kláštery a páni,

tak nespěchali tenkrát zakázkami,

jak dnes se děje. Půjčil messer Luca

a proto, že rost v přízni od chlapectví

s malířem tímto, a že úpis dostal,

kde úrok stanoven byl větší nežli jinde.

Že Orcagna těch peněz dlouho neměl,

že tučné dny mu velmi záhy ušly

a na hubené nezbylo z nich pranic,

dá mysliti se. Lehkovážná čeleď

jsou malíři. Jim skutečnost je malbou

a malba pro ně živou skutečností.

A proto lehce zmetnou obsah obou

i potřeby i jejich požadavky.

Čas vypršel a Orcagna dát nemoh

a nejen nemoh, ještě mínil nad to,

by messer Luca ještě půjčkou další

jej založil a pověděl to lehce,

jak o hrst oliv by mu vlastně říkal.

A messer Luca ovšem odmít žádost

a lhůtu tří dní dal mu k zaplacení.

Však nezaplatil malíř lehkovážný.

I nelenil náš messer, šel a vstoupil

na cestu soudu, neb byl, jak jsem řekl,

člověkem přesným, úzkostlivě přesným.

I zavřen Orcagna byl podle práva.

Snad pro své štěstí – neb by býval musil

zemříti hladem, dál jsa na svobodě.

Když chtěli dát mu malovat ty fresky

u Santa Novella – tu malbu, víte,

již vlhko zničilo – tu musili jej

vyplatit ze šatlavy. Tehdy malíř

pohrozil v smíchu přítelíčku svému,

že bude na něj dobře pamatovat,

a že mu dloužek ještě jednou splatí.

A když byl onen Poslední soud hotov

tam na pisanském onom svatém poli,

tu stalo se, že navrátil se Loti

– jenž v Pise meškal, čekaje své lodi

od břehů levantských – ten navrátil se

a potká messer Lucu. Byl jsem při tom.

I povídá mu, kterak že mu splatil

ďábelský malíř dluh svůj ještě jednou.

Tam dole v levo mezi odsouzenci

dlí messer Luca, čerti dva jej táhnou

v pekelný oheň. Vzpírá se jim messer,

však čerti smějí se a vidno z toho,

že neubrání se jim. Vypodobněn

je tváří, barvou, postavou i vousem,

že kdo ho jednou spatřil, hned jej pozná.

I sebe vyobrazil vtipný malíř

v postavě světce, který krokem rychlým

pospíchá v pravo mezi vyvolené

a messer Lucu, který po něm vztáhl

prosebně ruku, holí odstrkuje

a tváří nevrlou mu zdá se pravit,

by marně chůzi jeho nezdržoval.

Poslouchá messer, zbledne jako stěna

a beze slova odběhne nám s očí.

A od té doby plachý byl a prchal

před lidskou tváří, jakby domníval se,

že každý člověk byl už také v Pise,

že každý člověk Poslední soud viděl,

že každý zná už jeho zatracení.

A když se rozneslo pak naším městem,

že Orcagna byl pozván Florencií,

by na zdech Santa Croce vyhotovil

ty fresky na vlas, jak má hřbitov Pisy,

a Orcagna to nabídnutí přijal –

tu utrpení messer Lucy došlo

poledne svého. Nešel vůbec z domu

a v den, kdy Orcagna se vrátil z Pisy,

náš messer vydech utrápenou duši.

Smrt byla mu jen cestou z utrpení.

Toť tedy pravdou. Znám to, byl jsem při tom.

Vše ostatní je domněnkou a bajkou.

Tak se to stalo. Takto žil a zemřel.

A duši jeho Bůh ať vezme k sobě

a zmaří úklad toho utrhače.