OREANDA

„– – tu velký kněz byl zbaven velitelství

carského loďstva, a sem, v Oreandu,

jej poslal baťuška car rozhněvaný,

neb hříšné plány zrály v šedé lebce

holoubka velkokněze Konstantina

a vzpurný duch v tom obřím bouřil těle:

šel scestím, nebohý, a dával sluchu,

výhonek carský, bědným nihilistům.

Že plným trestem nestih hněv jej cara,

to proto, že byl baťuška náš dobrý

a pravý člověk ruský: soudil srdcem

a doufal v pokání a polepšení...

Však holoubek náš sedí v Oreandě,

přijímá listy, tajné manifesty,

sám píše stále, jeho kurýr jezdí

s kabelou plnou z Jalty v Sevastopol,

a velkokníže skládá v dumy čelo

a blýská zle svým orlím tmavým zrakem.

Až naplnil se Osud. Stojí jednou

Konstantin Nikolajevič a čeká,

jak zvykem jeho, posla z Petrohradu;

ten nejde, nejde; za to jede trojkou

Angličan suchý v kostkovaných šatech,

brejlemi hledí v rudou svoji knížku,

pak zvědavě se dívá po krajině,

nu, jak to již ti Angličané umí.

Zastavit velí, kráčí k velkoknězi,

jak cizí k cizímu, a líně smekne.

Byl nihilist to – dvě, tři slova řek mu,

že ztraceno vše – kurýr že byl chycen –

že v Oreandu s assistencí jede

sám náčelník třetího oddělení –

a smekne, v trojku sedne a zas jede.

A velký kněz, ten otočil se spěšně,

zde, po těch schodech, šel svým dlouhým krokem,

v kabinet vejde, otvírá stůl, skříně,

mrak papírů z nich vyhrnuje na zem,

lamp obsah vyleje – pak škrtne sirkou.

A vyjde, parkem jde a, kde stál dříve,

zas postaví se na zad skříživ ruce.

Tak čeká. Hle, a generál ten přišel

v civilních šatech, všichni nenápadní.

– Kam? – zahřmí v líc mu v cestě velkokníže.

– Sem v Oreandu, rozkaz Veličenstva –

– Jdi tudy, otroku – a kyne k schodům.

V té chvíli vyšleh zlatorudý jazyk

na rovnou střechu, jiné vyskočily

v černavých pláštích okny ven a tíhly

k nebesům vzhůru – Oreanda hoří.

I rozesmál se velký kněz, až v oči

mu slze vstouply, ceně bílé zuby

dál pobízel je: – Holoubkové, jděte!

Co stojíte? Ah, otroci vy líní!

Tak plníte mi rozkaz svého cara?

A přede mnou? Jenž gosudaru ujcem?!

Eh degradovat, Sibiř na vás, psiny! –

Tak smál se... Tenkrát z Oreandy zbylo,

co dnes vidíme.“ Tlustý Cicerone,

professor z kterés petrohradské školy,

pot utíral si. Těm zdem očazeným

byl stropem blankyt. Sloupy zpřeráženy

ležely u noh našich. Rezovaté svory

tu válely se. Metlice trav rostly

v zbortěné mosaice podlah sálů,

a z puklých stěn slez vinul se a sláma

hnizd ptačích čněla – smutné spáleniště.

„Toť bláznovství,“ děl kdos, „mít Oreandu

a dělat politiku s nihilisty!“

„Ba, ba,“ děl professor, „když car, náš otec,

zákony vymýšlí a péčí svojí

objímá Rus a nás, své hloupé děti.“

Má hostitelka ke mně tiše děla:

„Což, slyšel jste? Hle, to je ruský člověk.

A – nesmějte se – to je naše síla.

Vy na Západě probíjíte síly

a čas a nervy v hloupé politice.

Čas, nervy, síly, jichž by upotřebit

moh jinak národ váš“ – – a v středu trosek

a shaslých snů všech velikého kněze

já hlavu skloniv, jsem jí přisvědčoval.