OŘECH.

Do hrobu nás zakopali,

my jsme z něho zase vstali,

jak to setí, které z jara

vždycky vydá země stará.

Vždyť jsme ještě na své půdě,

na té svojí rodné hrudě,

a dokud jí život letí,

živy jsou i její děti.

Od pradávna, od jakživa

bylo, jak to dosud bývá:

bez lítosti, bez váhání

prali do nás na potkání.

Kde to bolí, ať to bolí,

jak ten český ořech v poli,

jak do něho nepere se,

on ovoce nepřinese!

A ten ořech – tatík starý

divné plodů skytá dary;

v skořápce, jež tvrdou zdá se,

měkké jádro ukrývá se.

A v tom, bratři drazí, smělí

svoji máme slávu:

srdce změkka pro svět celý,

ale tvrdou hlavu!