ořech

to není lípa, která dovoněla

a byla opuštěna včelami –

toť ořech, vůně celičkého těla,

zelená střecha, která zkošatěla

na dvorku, jata mezi stěnami.

toť vítěz nad zdivem a chlívky pachů,

rozprostřen v jeseň, posvícenský čas,

plodnosti kopy nese na rozmachu,

v zeleni zeleň, silnější všech nachů,

kouzelná lůna zdvíhá v pozdní jas.

toť tichý sluha starých hospodářů,

jimž dává vůni, stín i úrodu,

ctný domov zrání za dnů vlhkých šlářů

a pravda půdy nad lží kalamářů,

svatyně horlivého porodu.

teď tedy přišly jeho čas a sláva,

za plodem plod mu puká na dlaních,

co slupkou bylo jen, to odpadává,

v krunýři tvrdém na cestu se dává

statečné jádro po zákonech svých –

to není lípa, přítel starosvětský

a prchavého míru iluse –

toť ořech, tvrdý jako atlet řecký,

strom potem vonící jak dělník světský,

jenž trvá na poslední zásluze.