OŘECHOVKA

Tři světy tady. Lidé boháči,

jichž vily planou do hvězdnatých nocí

svých světel čtverci; oni a jich ženy

jen auty jezdí; čím jsou, neví se,

a sotva podle jmen na lesklých štítkách

u dvířek vil, jsou známi poněkud. –

Snad bankéři, snad továrníci – kdo ví?

Svět druhý žije dole v úřadech

kol papírů a pro papíry. Z rána

jak pilné včelky z vrátek vyletí,

zakývnou pozdrav děcku svému v okně,

jež pusy posílá, a s aktovkami

k tramvaji klušou – zatím ženy jejich

zde větrají a z okna do okna

se pozdravují dle hodnostních tříd

svých manželů, pak děvče vypraví

k nákupu se psem, oběd připravují

a odpoledne vyhlížejí návrat

přednosty domácnosti. Den co den tak.

Jen v neděli se pořádek ten mění,

klid v úřadech, den odpočinku doma

a výletů a návštěv. Třetí svět –

to umělci jsou. Těší se z těch sídel,

jež z dluhů zrobili si. Světem jejich

zde není zápas umění a -ismů

a směrů, hesel, mod a takých věcí –

zde žijí lidsky: u pracovních stolků

a v dílnách světlých. Potká-li zde časem

i tuhý klasik druha orfistu,

tu povídají o svých zahrádkách,

o pokroku a rozmaru svých květin

a o bizarních tvarech kaktusů.

Jsou šťastni sluncem, světlem pokojů svých,

neb našli, že ten lidský organismus

jak slunce, tak i světla potřebuje,

a vzpomínají na ta leta dlouhá,

kdy jako mloci žili beze světla

a v chladu v boji s bídou života.

Jdou dolů do města jen, když je nutno

nakoupit něco, nebo k schůzi jakés

té oné korporace – kde jich jmena

se vyslovují s jistým akcentem.

Západní vítr stále přináší sem

výdechy dálných lesů. V slunci leží

ty domky s narudlými střechami

a zahrádky se spoustou voných květů.

A sníh když padne, je tu bílo vše

jak v pohádce. A je to tichý přístav,

kde po zlých plavbách, bouřích, odříkání

parníky, lodi plachetní i bárky

se zdají odpočívat, nežli přijde

ten přísný povel k cestě poslední.