Orel.

Na skalním trůnu hrdě stál

mohutný orel, ptactva král,

zablýskal okem v šíř i dál,

rozhléd’ se, hlasně zaklektal

po dálném lesnatém svodu:

„Ptáci, zvu všecky vás k hodu!

Zvu dvořenínů vzácnou směs,

co má jich niva, luh i les,

zvu sokolí i soví rod,

zvu racky, věštce bouřných vod,

chřástaly, čápy i sluky

s drobnými dětmi i vnuky!

Nuž šplhavci, kde který dlíš,

i datli, žluvy, blíž jen blíž,

sem holubové z končin všech

i rorýsové, na pospěch,

nedejte znova se zváti,

léto se končí, čas krátí!

Sem kukačky, jichž vroucně ždám,

i pěvci, nejraděj jež mám,

sem drozdi z hájů, lejsci z luk,

i vy, jichž v půlnoc zvučí tluk:

slavíci, lindušky, skorci

k mému si pospěšte dvorci!

Sem, kdo jen můžeš, křídla tuž,

sem, černé vlaštovice, už,

sem, kdo jsi nejmenován zbyl,

buď strnad, ťuhýk, vrabec, hýl,

střízlíci, pěnice, rehci –

nikoho urazit nechci!

Sem, vynechán-li posud kdos,

ať dlask, ať brkoslav, ať kos,

ať mandelík, ať koroptev,

ať křivka červená jak krev,

s červenkou stehlík ať pestrý,

s jiřičkou břehule sestry.

Sem, kdo rád hnědých plžů rod,

kdo z polí hmyz a ryby z vod,

kdo larvy mravenců a včel,

kdo z tučných ponrav zmohutněl,

třešně kdo snídá i svačí,

hrozny i vajíčka ptačí.

Sem ze všech lesů, niv i lad,

kdo čil a zdráv, sem odevšad,

kdo prosem živ, kdo semenem,

kdo hmyzem, rybou, sem, jen sem,

ať třeba louskáte pecky –“

tiše pak dodal: „Králem jsem,

a sním vás, hlupáci, všecky!-“