OREL

Na selský dvůr se sběhl zvířat sněm

a dívali se živým pohledem

a spokojeně vzhůru do oblak,

kam přímo stoupal velký černý pták.

– Tak, to je konec! Stvůra bídná, zlá! –

si jedna stará slípka vydechla.

Svým tak tak! – slepic sbor jí souhlas dal

i kohout peřestý jim přitakal.

– Vždyť nikdo nebyl životem tu jist –

podotkl krocan, rudý pesimist.

A tučný husák, chlapík bez hany,

řek: rval nás všecky – husy, krocany. –

– Co chcete – chocholouš se ozve tu

já často viděl, jak se v třepetu

(a dosvědčí to slípka ta a ta)

snes vraždit hospodáři telata. –

Od boudy rozhorleně štěkl pes:

– No, hospodář snad jasně vidí dnes,

a doufám, že už také dobře ví,

že s takým tvorem není přátelství. –

– To, brachu, není, prosím, pravdy půl,

toť pravda celá! – připomíná vůl,

– náš hospodář měl romantický cit

a divocha si toužil ochočit. –

– Co viděl v něm, to ví jen pánbů sám,

povídá kačer – dívejte se tam,

zdál se tak velkým nafoukaný pán

a teď je sotva jak ta jedna z vran. –

Tu praví špaček, duch to kritický:

Já stokrát vyřk už jednou pro vždycky,

že přeceněn je. – Druhý špaček řek:

– Zpěv jeho byl vždy jak ten vraní skřek. –

I křičí vrabec, bylo jich tu sta:

Jen dívejte se, kterak vyrůstá

z nás každý u srovnání s tvorem tím,

vždyť střízlík už se může měřit s ním!

A zatím orel stoupá výš a výš,

už sotva tečku vidí dvorská říš,

už i ta tečka mizí v oblaku

a tak jim schází na vždy se zraků.

Na dvoře život jde zas cestou svou:

odlítli špačci, slípky vykřiknou,

pes štěká, krocan chodí rozdurděn

a vrabci rvou se. Jako den co den.