Orel.

Když první rána houkla v hluš

a chmurně měří muže muž

a pušku k líci dává,

kdo odváží se zvolat: Kleč!

než v prachu zlomen jeden meč,

kdo mluví, že se vzdává?

Kde křivda, tam jí čelí muž,

a kdo je baba, ten si služ,

však muž se nepodává!

On proti vichru stojí, dub,

a v hnízdo tam když letí sup,

on orlem křídly mává.

A k muži muž se pevně sdruž!

dost času ještě na podruž,

a to jen, kdy se spává! –

když srdce ticho, ret je v něm’,

a orla sup si srazil v zem,

jak také se to stává!

Sic do prsou ti klove už,

ty český orle; jen se tuž!

vždyť každá přejde sláva!

a sup kdo dnes, je zejtra kdes

a kdo dnes pad’, se zejtra vznes’,

a v nebe křídly mává!