ORESTES

Náš rod je božstvím proklet. Starší sestra má –

to prvá vzpomínka je mého dětství – nůž

kdys před oči mi vznesla, píseň zpívajíc,

jak na praotce mé pad hřích a vyhnáni

že byli od zlacených stolů. V jinošství

mém pohasla, a já jsem spáchal onen čin,

v němž taková je propast hrůz, že beze slov

a nechápaje posud, zvedám ztřísněné

své ruce... Neboť provedly, co smrtelný

se jazyk zdráhá vyslovit a co mne v dál

štve z vlasti, z kruhu míru pryč a vždy

zas dál a dál, když znaveného vítá krb.

Zná Řecko čin můj, ale nikdo netuší –

neb jenom ty, má noci mlčelivá, víš,

co svěřuji tvým mrakům a tvým hvězdám –, jak

se hadích Lític chechtá vytřeštěný sbor

vždy tenkrát nejnepřátelštěji, když má dlaň

chce na prchavé slasti chvíle spočinout

a hruď má dýchá láskou. Vonná líčka žen,

jež vídám, bludný pocestný, se mění v škleb

a v tanec Erinnyí vláčný pohyb. Znám,

jak svádí tělo. Výpar mého zločinu

a předků těžké dědictví v mou rujnou krev

jak nákaza se vssály. Ale v objetí

nechť kteroukoli smavou milenku jsem strh

a radostí se spíjel, že jsem přece zlým

všem nástrahám svých pronásledovatelek

i závistivým bohům unik, pojednou

z mých rozbodaných smyslů dral se ston, ba skřek,

a vědění jak nůž mnou projelo: „Tvůj syn

mých hříchů řetěz řinčivý si přivleče

už na svět; dcera bude odsouzena, dál

by dědila zlo nezaviněné – tak z vin

zas nové vzejdou viny... Nemluvňátka slyš,

jak pláčí a jak prosí: V temnu nás nech spát,

je štasten jen, kdo nezrozen.“

Jdou, stín a stín,

jež poddaly se mně a jež mne svedly. Jdou,

a já jak ten, jejž jedem šípu ranil bůh,

všem z dálky volám: „Odstupte, neb nesu zmar,

vy všechny s plodným lůnem, matky budoucí!

Můj vlas, jenž vlaje, uštknutím vám zmijí buď;

má náruč, po níž prahnete, je mor!“

Tak sám

chci nést svůj osud, bez průvodu hledat hrob.

Mně zlobůh hrdlo zadrh... Ženy, podsvětní

vy služebnice, sourozenky Lític, žel,

což není mezi vámi jediné, jež nic

by nechtěla – ne lákat, laskat, líbat, lhát –

však dlaní duchovou by znala pohladit

a z vlastních bolestí mi schystat tichý klín,

kde vydechl bych na okamžik? Neznámou

já sestru volám. Sestru! Který svatý háj

mi pod korun svých ševelícím loubím tu,

již hledám, skrývá? V dál a na smrt se mnou pojď,

má nedotčená soutrpitelko!

Žhne dech,

lká hlas můj... Krve ozvěnu se slyším smát.