ORFEUS

Ne, Persefone neslula ta bohyně,

k níž jsem se vedral do říše. Já poklekl

a hale tvář, by na mne nezřel její zrak,

„Vrať, vrať mi ji!“, jsem zvolal. V odpověď zněl smích,

a když se novým prosbám zas jen chechtala,

já vyskočil a popad ji a hadí vlas,

jenž po mně syčel, kolem pěsti obtočil

a, odvrácen, by nemoh na mne z jejích úst

puch dýchat jedovatý, „Eurydiku zpět,

chci Eurydiku“, volal jsem a naléhal,

až, hrůzná: „Dobyl sis jí“, šeptla, „máš ji mít.“

A nahlas: „Ježto bojoval jsi, odvrácen,

jak maje strach z mé krásy, budiž, k světlu ven

si veď svou ženu, za podmínky však, že líc

k ní neotočíš.“ Ticho bylo. Vůkol tma.

Jen před nohy mi padal úzký světla pruh

a za ním šel jsem jako kdos, kdo měsícem

je zpit, a „Eurydiko, Eurydiko!“ zněl

hlas mého lkání. „Ano, jdu“, jsem zaslechl,

a za mnou krok šel tiše šelestící, „jdu,

proč nepodáš mi ruku?“ Podav ruku vzad,

stisk teplý ucítil jsem, znova slyše šept:

„Proč nedíváš se na mne?“ ‚Nesmím.‘ „Zlý.“ ‚Jen pojď.‘

A chvilku šli jsme. „Klopýtnu.“ ,Já vedu tě.‘

„Proč po boku ti nesmím jít?“ ,Je úzký svah.

Jen stoupej, blízko už je den.‘ „Což děťátko –“

a na prsa mi padla úzkost – „dítě tvé –“

to měsíce už byly, co mi odešla,

já netušil, v tmu mizejíc že v sobě má

plod z krve mé – – „Proč pacholátko nechceš zřít

a v objetí je nevezmeš?“ Co to? To pláč.

Pláč za mnou zazněl dítěte a k tomu hlas:

„Mlč, maličký, tvůj tatínek nás nechce znát.“

Já v duchu viděl ručky, jak se vzpínají,

ta nepoznaná slast mne sevřela, že mám,

že dítě mám, že dědice, jenž mou má tvář,

a znova slyše děcka vzlyk i choti své,

já neodolal, vzkřikl „Chlapečku!“ a zrak

jsem stočil nazad. Vskutku. V loktech ženy hoch.

Mé rysy měl. Však zkrásnělé. A ručičky,

tak zdálo se mi, po mně natahoval; chtě

ho přivinout, já paže vztáh – A stal se den.

A u paty já kopce stál, jenž zamčen byl

a neodpovídal už mému vzývání.

Jsem samoten. A vím jen: živ mi syn. Je hůř

než nemít – mít a sirý tak být dvojnásob.