Orfeus.

V tmu zapadlé ty slunce dávných věků,

jen záplavu jsi nechal velkou, zlatou,

neznámých bohů aureolu svatou,

sny titanů a gigantů a reků.

Jen tuším, co v tvé písni ženských vděků,

co vesen s květů žní tam vrchovatou!

nad závist davu, zmiji jedovatou,

jsi vzlétl stejně, jak nad Hadu řeku.

Ty pastýři a králi básníků,

kde duše milionů slavíků,

jež pěly v tobě? kde ty světy krásy?

Či nad lidstvem přec Zev se smiloval

a každému z nás díl tvé duše dal,

že píseň má se k tobě, otci, hlásí?!