Orgie.

Tak jsem jednou v duši svojí

– podzimní noc byla chmurná,

do okenic vítr bušil

a sníh padal v bláto cest –

tak jsem jednou v duši svojí,

na rtech maje trpkost dumy,

v osamělé jizbě své

probral orgie ty všecky,

které lidstvo od Adama

strojilo si během věků,

uspati chtíc bídu svou.

Pedant, který ve mně dřímá,

začal pěkně od Sodomy,

postupoval podle času

do dob slunné Hellady;

Satrapy a Faraony

prošel, a též Džingischány,

u Nerona též se stavil

na jediný okamžik;

barbarů zřel hodokvasy,

tryzny Skaldů, bohatýrů,

maskarády trubadurů,

mih’ se sály Vatikánu,

ve smavých dnech renaissance,

v středověku chmurných dnech.

Šlehl jen tak mimochodem

v bály při kongressu míru,

když se zpíjel od tyrana

osvobozený svět starý

v scénách pastýřů a nymf.

Jak to bídné vše a směšné!

jedno druhé kopíruje

od staletí k staletí!

Já znám lepší, hlubší, sladší:

sedět sám u věštců lásky,

vmysliti se v symposion

velikého Platona.

Nechat buráceti v noci

kol své hlavy vodopády

věčných písní Homérových,

stopovati v Lucrecovi

veliký tep Kybely!

Zříti v přísné oko Danta,

kráčet peklem, letět nebem,

laškovati s Ariostem,

s Shelleyem pak chvilku snít.

S Byronem nad Montblanc vzlétnout,

s jeho Kainem hřímat v prostor,

Miltonovy slyšet z hloubi

v odvet dunět varhany.

S Mickiewiczem hřímat stepí

za trojkami bědných psanců,

s Faustem slézat srázný Brocken,

s Hugem letět v ocean!

A když vysílen a chabý

padám, dát se zachytiti

velkým křídlem Beethovena,

když svou hřímá devátou,

a v tmu vidět nekonečné

sály plné gobelinů,

fresk a soch allejí valnou

až v dny naše mistrů všech.

Parsifal co bohatýrský

snímá lidstva velké hříchy,

splynout v hudbu, ztuhnout v mramor,

zpít se krásy orgií.

Číši sem a růže do ní!

Před obrazem drahé tváře

tryskni, stance, jásej, noto,

celou dlouhou mám tu noc!

A když překvapí mne jitro

s číší v ruce, na rtech úsměv,

zadívá se přes mé rámě

do sonetů Shakespeara.