ORION

Nad mořem stál tak rozkročený,

jak Rhodský kolos. Nocí pýcha

severních! Olbřím nebes! Zticha

šla luna za mořských vln stěny,

s ní obláčky dva šedobílé,

jak vdova bledá v roušce chudé.

Teď zavlád’ on v své plné síle,

vzpínaje témě ku zenitu,

odvrácen od tichého polu,

na pleci jedné světlo rudé,

na druhé zlaté, skvoucí hravě,

kol těla pás zlatého třpytu,

meč krátký s pasu svislý dolů –

velikán v trpasličím davě.

Pes Velký pod ním jako v skoku;

modravé Siria v něm světlo

jak vášeň vražedná v psím oku,

když plaché kuře před ním vzlétlo.

Kus dále Prokyon, pes malý,

se za svým pánem plazí tiše.

A před Olbřímem dále výše

sbor Plejad teskně světélkuje

– kuřátek houfec ustrašený –

jakoby křídly třepotaly.

Po moři dole vichr duje,

na vlnách víří bílé pěny

a lůno vod je plno jeku.

Zda rozuměl jsem báji staré,

jež vznikla v Řeků čilé lebi,

a cítil smyšlenky jich jaré,

tak vídali jej v dávnověku

hellenští plavci na svém nebi,

na moři spředli bájku onu,

již Pindar vypravuje v písni:

jak za dcerami se Pleionu

pět let Orion, lovec divý,

po světě honil, až v té tísni

Zeus sám je ukryl v nebes nivy.

I šel jsem na hvězdárnu honem,

jež pýchou severního Kielu.

Mne mistr přijal vlídným tónem

a ukázal mi Oriona divy.

Pochváliv refraktora sílu

vykládal mistr přívětivý,

jak v půli Olbřímova těla

tři hvězdy příčnou čarou stojí,

jichž jména Jakubova hole

– pás Orionův bájka děla –

pod nimi zřít už v slabém stroji,

jak mlhovina prokmitává,

kde Orionův meč je dole.

V silnějším stroji mlha svítí,

jen v prostředku je propast tmavá;

tam čtyři hvězdy snadno zříti,

jež pravidelný čtverhran tvoří

– to trapez Orionův známý;

a kde se v mlhu druhá propast boří,

to místo jméno má „lví tlamy“.

Kol trapezu se mlhy vinou,

jich vidět pravidelné pruhy,

jež stočeny jsou do spirálky

a odtud z velikého víru

se rozbíhají v nebes tahy,

do nekonečné řidnou dálky;

pomalu blednou, oku hynou,

až konečně se oku ztrácí.

Pohádka těžká všehomíru.

Že plyny jsou to v žhavé práci,

jež jedno dílo v celek víže,

to nad pochybnost dokázáno.

To oku zříti bylo přáno.

Tu stál jsem věčným tajům blíže.

A zas jsem kráčel dolů k moři.

Co plavec sobě smyslil řecký

o lovci krutém, Plejad hoři,

to dětských časů nápad dětský.

Co oko ozbrojené vidí,

nám mysl v jiné strany řídí.

Kde v Orionu mlha stojí,

tam síly veliké jsou v boji,

tam věci veliké se strojí.

Tam jedna z věkověčných dílen,

kde život světa, věčně pilen,

a neumorně tvoře, robě

a maře zas, se kochá v sobě.

Snad spoutány tam vlasatice,

jichž ohony, se mrskajíce,

ve víru ohromném se válí

a točí v prázdné jakés dáli,

až silou odstředivou hnány

zas rozlétnou se rozpoutány,

do soustav sluncí vniknou různých,

že hvězdy jedny žárem vzplanou

a jiné vybočíce stranou

utuhnou rychle v mrazech hrůzných,

a soustav blízkých měsícové,

jak prášky v letu otřeseni,

se motajíce běh svůj změní,

až zvolna najdou dráhy nové.

Snad v mlhovin těch jasném víru

spí útvar jasný všehomíru

a síly, které v středu stojí,

je ve stálice jasné spojí,

v souhvězdí formu velekrásnou,

že bydlitelé sluncí zžasnou. –

Záhubě nikdo neubíhá.

Na Oriona osud číhá;

i bez katastrof v času toku

stálice jeho, dnesky rudé,

vychladnou, shasnou, zmizí oku;

vše přijde jiné do polohy,

hůl Jakubova trojhran bude,

pás zmizí, ramena i nohy.

Olbříma vnuci nepoznají,

souhvězdí samo bude – bájí.