Orion.

Jak skráň by přejel mi kdo rukou lednou,

vzduch svěží ovál mne, na sprahlém retu

vzdech umírá; vstaň, duše, měj se k letu,

ve hloubí temných nebes hvězdy blednou.

Než ptáci s písní na větev si sednou,

než rosa skryje svoje slzy v květu,

mluv s bohem svým! Snad z hasnoucích těch světů

tě Oriona paprsky výš zvednou.

Jen dokud tato hvězda ještě svítí,

ty můžeš trhat závoj se všech tajů

a ze všech zřídel věčný život píti.

Jak ona zhasne, probudí se žití,

a co ti zbude, dcero zašlých rájů?

Jak mořem perla, mlčením se krýti!