ORLE MŮJ.

Jak jsem tě vroucně miloval,

mohutný orle můj bílý,

když jsi tak v nadbytku síly,

s odvahou krásnou v nesmírnou dál,

do slunce radostně vzlét’,

přehlížel s výšin užaslý svět!

Jak jsem tě vroucně miloval,

ne jen pro velkost, s kterou jsi hrdě a němě

nesmírné lány urvané země,

východ i západ, sever i jih

do hnízda dějin unášel ve spárech svých!

Jak jsem tě smutně, bolestně miloval:

Pro těžká, stoletá muka, pro utrpení,

kterému konce nebylo, není a není.

Pro hrozný, na tobě opile ležící osud,

který ti se širé země povstati nedal.

Pro něhu mateřsky, měsíčně nyvou.

Pro lásku sladce, tesklivě snivou.

Pro velký všechno objímající soucit a žal,

jenž nejnižší, nejbídnější na prsa zvedal.

Pro všechnu touhu, s kterou jsi hledal

na temných cestách života znamení jistá,

která zde nechala šlépěj sladkého Krista.

Pro tvůj hlad neukojitelný po božím slovu.

Pro víru, s kterou jsi, zklamán, znovu a znovu

budoval, i teď chceš budovat, prostředky všemi,

nebeské království na této prokleté zemi.

Pro oheň, který, slzami ulit, přece jen dosud

pod krve přívalem tajemně plá.

Pro ten tvůj prapor, jenž hrůzně zkrvácen,

se žerdi strhán, pošpiněn, zablácen,

přece jen k nebi odvážně vlá.

Pro sestup smělý po žebři krvavých snů

k samému dnu

dobra i zla.

Jak tě bolestně, zoufale miluji dnes!

Ležíš tu, v příkopě kdes,

u bílých nohou Evropy lhostejně klidné

v naprosté opuštěnosti, bezmoci bídné,

pokrváceného, potrhaného praporu cár.

Do něho smutní tví proroci malí

třesoucí rukou zoufale halí

hladné své, na kost až vyhublé tělo.

Ležíš tu jako veliké, ve své bláhové víře

chycené, na smrt zraněné zvíře,

zíraje smutně na spoustu svoji, trosky a zmar.

Oh, ubohý, ubitý orle můj bílý!

Uvidím ve svém životě chvíli,

kdy zbaven své hrůzy a bezmoci, muk,

rozepna peruť krví tvých mláďat doposud rudou

poletíš nesmírnou, závratnou dálí

nad širým prostranstvím polí a luk,

zatím co k tobě se vztahovat budou

v úžasu sladkém tisíce bratrských ruk?

Uzří to teprve dítě mé, šťastnější vnuk...?