ORLICE.

Kde pestré křídlo moravského štítu

mez českou stíní orličími péry,

dvé orlích mláďat v rozletu se skví tu,

dvou slavných orlic bujaré jsou dcery,

i letí, vyslány k nám od východu

jak šípy slunce, paprsky to v proudu,

jak třpytné pásky slovanského rodu,

jak slzy Slezska spadlé v českou hroudu, –

i letí, vlají v zemi černolesou

kol hor a trosek, plných dum a bájí;

hoj! na perutích jméno své si nesou;

toť Orlice, jež plynou v českém ráji.

Dvě blíženky to bystře okřídlené

a stejné krásy, nechať jedna tichá

a druhá divoká se šumně žene

i vzdorně bouří, kdež jen sestra vzdychá.

Dvě paže jsou to v jednu náruč spjaté

kol drahé šíje domoviny zlaté,

jež jedno srdce tlukoucí a hravé

ji tisknou na hruď, zemi usmívavé,

a z démantů i perel šňůru dvojí

kol hrdla v jeden lesklý šperk jí točí

a v takou spanilost ji pyšně strojí,

až nemohou s ní samy spustit očí,

tak jako ty, ó poutníče ty dumný,

jenž kouzelnou jsa písní Orlic veden,

kamkoli zrak tvůj rozletí se zkumný,

zříš tisíc obrazů – a půvab jeden!

Ne, nelze zapomenout nikdy více,

vás, bílé skály v břečťanových věncích,

vás, hrady, které v spánku šeptajíce

zvěsť divou sníte o svých proslavencích,

vás, černé hvozdy, v nichž to šumí plaše,

jak prchala by nejtemnějším stínem

tam vyděděná, stará božstva naše,

vás, obři znamenaní hromoklínem,

Potštýnské lípy, bohyně vy samy!

vás, v hájích tajůplné mohyl zbytky,

vás, věčně rosné páry nad nivami

a města slunná jako bílé kytky!

Co vzpomínek tu sprchá s horské výše

jak paprskový odraz tisícerý!

co kmitá jich jak duholesklé nitky

v rum rozvalin a v lišejník jich šerý!

Co v pole zlatá krví se jich píše

a v zemi vlhkou vtíná spár svůj břitký!

Již umlkly v těch lesů nočním stínu

kdys Českých Bratří mučednické písně,

již rozpadla se hrobka Žerotínů,

a starou velkosť změna smetla přísně, –

řad příšer, jenž se z Bílé hory vleče,

až od Prahy sem v dálavu se chmuří:

Kdež panstvo české, jeho štíty meče?

V prach ztratilo svou pyšnou hlavu tuří, –

a kronika jen krvavá tu zbyla!

Však na rumišti popleněných dějů,

v těch pustých sledech vše ničících rejů

se nesmrtelnosť slavně zaručila

nám, příštím národa, jenž hynul skonem!

Tam hleď, kde před modravým lesním sklonem

sám v dálku štíhlý obelisk se bělá!

Toť po pohromách strašných sláva celá

i síla naše, – všecko, co nám zbylo, –

neb kmen byl skácen Božích bojovníků,

a šťavné jádro zloupeného dříku

jen v jedinou se haluz obrodilo:

muž jeden všecku velkosť českou zdědil,

duch velikán, – ó Komenský!

– Skloň čelo

a líbej stín, jejž tento pomník metá:

zde dumal on o labyrintu světa,

zde srdce největší se o nás chvělo!

Blíž vane k nám ten duch a dojemněji

než sama jména Jiří, Karla, Žižky,

jež zvukem vítězným kol z trosek znějí,

kde lupič krev svých obětí byl cedil...

Ó slávo předků! tak tě oškubaly

jich děti, jako pýří pampelišky!

Kde tvému světci zasvěceny zvony,

i jméno Husovo z nich vyleptaly,

a jinde sáhly za hrobovou clonu,

ba spřerážely kamenné tam desky

kam složen popel Žižkův, klénot český,

vzat první schránce nad Orlice cílem

v tom hrdém královnině městě bílém,

jež pne ji k Labi skvostem ladné spony!

I neostřáhly pohraničné stezky,

té brány v srdce Orličného ráje,

kde odjakživa chtivá pruská láje

se vplazívala na nás přes pomezí...

Ach! cizota i nepřátelství zkázné

jak ostří sekery v pni českém vězí,

a vytrhnout je – není ruky rázné!

Však daly jste, vy Orlice! svým dětem

též nadšenců již, buditelů řady,

dob krasších tvůrce, kteří novým květem

zas obsypali zpustlé české sady;

zde Balbín žil – a dědici mu vznikli,

i písně vzkříšení tu zazvučely!

Ó kéž by jen tu tvrdší hlasy křikly

a peruť svitla nad zleklými čely

jak svěží zamávnutí dobré zbraně!

Ó dejte, Orlice! nám ku ochraně,

ó dejte z bystrých vln svých křest nám blažší,

křest junácký, jenž línou krev nám zpění –

ó dejte mladých orlů pokolení

té zemi naší, – ať jest věčně naší!!