Orlík.

Jak labuť bílá na vlnách se nese,

tak v bujné zeleni se stápíš snivě,

a v rozčeřené vlny Vltaviny

tvůj obraz čarný zírá tiše, tklivě.

Ne, nejsi labutí, jsi víla z báje,

jak zjevení se v svoje lesy díváš,

a vonné lípy, staleté jich duby

ty s výše své jak poklady si hlídáš.

Ne, ani vílou nejsi temných lesů,

ty’s orel hrdý, pyšný pod oblaky,

tak vysoko jsi rozpjal peruť bílou,

že v slunce záři tonou tvoje zraky.

Ty jako myšlénka jsi velká, smělá,

jež vzlétá nejvýš nade rmuty světa

a k nebi spěje – s hvězdami se snoubí...

Kéž v tobě na sta vzejde jich a zkvétá!