Orloj. (I.)

Ten legendy hoch, který Augustinu

chtěl v jamku škeblí přelívati moře,

mi připadá vždy v noci hluchém stínu,

když orloj hučí v lidský sen i hoře.

Chtít zachytit blesk v dáli na obzoře,

chtít spoutat vichr, jenž rve strom i třtinu,

je stejným vtipem, jako v uzdu oře,

jenž sluje čas, chtít vpadnout, na vteřinu,

na hodinu a minutu chtít měřit

to nekonečno, moře rozvlněné,

a že je v hrsti máme, dětsky věřit.

Čas nikoli – ten bez mezí se klene,

jen orlojem ku svému měříš bludu

svůj žal i stesk, své otroctví, svou nudu.