Orloj. (II.)

Jen stesk a nudu, jenom žal a práci,

ne radost svou, to ptáče rychloleté,

jak pýří květu čas hned v propast smete;

čas měří vždycky jen, co člověk ztrácí.

Kýs vězeň v dlouhé chvíli v resignaci,

by oklamal se v muce dlouholeté,

čas začal měřit, dílo strašné, kleté,

nad balvan Sisyfův, jenž vždy se kácí.

Nad hrozný Danaid trest, jaký pouze

si může člověk vymyslet v své trýzni,

by jakás křídla nasadil své touze,

by krůpěj podal Tantalově žízni,

však marně, slední hodina jak prvá

nic nespraví, – bez času muka trvá.