Orlová

Zoufalé temnoty se slezskou zemí táhly.

Jdou stíny kovové. A z tůně hřbitova

v hodinu půlnoční se zachvěl výkřik táhlý.

Ó slyšeli jste? Zní to píseň věštcova.

Na poplach zněla, na poplach jak bije

zvon úzkost smrtelnou v té chvíli poslední.

Chraptivým refrénem se láme melodie:

„Zahynem, dříve než se rozední –“

Však ještě doutnal, doutnal plamen pod popelem.

Úmrtní listy psal jsi, že už nežijem,

geronský vladaři, v tom kraji zachmuřelém,

a výsměšně se neslo v chrámech rekviem –

a přece křižovaný trpitel se zvedal,

hřeb vyrval krvavý, co vryl se do dlaní,

a pravil krkavci, co na kříž jeho sedal:

„Když půlnoc nejhlubší, přec tryskne svítání!“

Vždyť marno nemohlo být tolik práce lidské,

vzdechů a slz a kleteb, horkých nadějí!

Vždyť marno nemohlo být hoře gigantické

a nadarmo se srdce lidská nechvějí!

Ten, kdo svým kladivem bil v černou skálu,

ten, kdo šel za pluhem a oral zem,

ten, kdo stál před škamnami, dělník ideálu,

ten každý ruku zdvíhal k zítřku, za světlem.

A hrob se nezavřel, ač se už rozevíral,

a prsa vydechla, co mřela ve strachu.

Po věky rytíř kovový zem tvrdě svíral,

a rukou mozolnou byl sražen v rozmachu.

Z půlnočních stesků světlý zítřek zraje,

květ barevný se v slunci jasně mihotá.

Ruch strojů, vozů hřmot a úsměv kraje –

toť pozdrav víry jest a píseň života.